Promarněné polibky luny

Nač nám jsou krvavé polibky, když nikdo je neopětuje s takou vášni, jakou my sami do spojení dvou vkládáme?! Proč musíme žít v zatracení, jen proto že chceme milovat a milujem?! Proč mi teď krev hořkne na jazyku a luna neslyší mé prosebné vytí?! Existuje vůbec na tomhle zpropadeném světě nějaká spravedlnost vůči nám?! Proč osud za pouhý malý čin vyžádal si tolik úsilí pro nic za nic?!. Proč?! Ptám se zas a znova?! Mé pocity nikdy nevyjádří žádna slova. Však, jen naznačit by mohla. Proč mě svírá krutý žal?! Proč mi někdo život dal, aby mi ho pak bezcitně bral?! Proč?! To slůvko tázací mi leze na nervy. Stále se ptá, aniž mu někdo odpověď dá! Co mi teď zbude?! Pláču nad špatným hrobem. Křičím nad vlastní kryptou! Přikrytá hlínou budu teď snad spát. Snad mi někdo kůl do srdce bude rvát! Kéž odřízne té bestii hlavu, plnou špatných mravů. Pro klid duše!!! Však znám větší utrpení, nežli svěcené dýky do srdce zasazení!