Spisovatelem v každém věku

Mám rád knížky, literaturu. Vážím si spisovatelů všech žánrů i pod žánrů. Jen…

V našem malém městě měla být autogramiáda jednoho spisovatele. Rodáka našeho města. Podle jména mi však nebyl povědomý, ale nemohu přece znát každého, který vzal do ruky péro a píše. Půl hodiny před vypuknutím celé akce, jsem již seděl na místě. Jsem rád mezi prvníma. Tak nemohu o nic přijít. Otevřeli se dveře a vyšli tři důchodci. Nevšímal jsem si jich. Můj zájem si však za chvíli získali. Tedy, ne oni, ale asi padesát jejich přátel, ve stejném věku jako oni. Nechci nikomu křivdit, ale pod osmdesát tam nikomu nebylo. Kromě mě tedy. Začalo mi být jasné, v jakém duchu bude celá akce. A taky že ano. Autor tam přišel o berly. Pomalým pohybem si sedl a ještě pomalejším otevřel svou knihu. Povzdechl jsem si. Tahle autogramiáda bude pro mě zcela zbytečná. No, ani autogramiáda to nebyla. Po chvíli se ukázalo, že dobrá polovina diváku jsou spolužáci autora, a autogramiáda jedné knížky se zvrtla v tlachání o tom, jaké léky kdo bere, co dělají něčí vnoučata, že je nikdo nepustí v autobusu sednou a tak.

O knížce jsem se dozvěděl velké kulové, ale už vím, že až budu v pokročilém věku, zajdu si popovídat s přáteli do kavárny a nebudu mořit studenty věcmi, které ještě půl století nebudou potřebovat