Reality příběh

Stála na louce. Kolem bylo prázdno, nikde žádní lidé a to jí vyhovovalo.
Už začala milovat samotu a zároveň se jí bála. Po bledých tvářích jí stékaly slzy. Nevěděla, proč pláče... Jako by to ještě mělo nějakou cenu. Všechno...

Popotáhla a otřela si tvář hřbetem ruky. Co znamená pro ostatní? Je jen bláhová holka... Vždyť se tak i jmenuje. Dorota Bláhová. Jak příšerné jméno... Stejně příšerné, jako ona sama, říká si... Dříve se měla ráda... Dříve milovala svoje rozevláté, hnědé a zrzavé vlasy... Svoje čokoládové, maličko sešikmené oči. Vypadáš jako Japonka, říkali jí... Al ona to milovala... Milovala svou drobnost, křehkost... Nevadilo, že vypadá jako venkovanka... Pocházela přece z přírody... Byla plachá, jako toulavé kočky... Ano, dříve se měla ráda. Ale teď...

Sevřela v ruce užmoulaný kapesník. Ruce měla obtěžkané černými okovy... Tedy náramky... Kolem boků jí povlávala černá sukně. Sahala jí skoro na zem. Nebyla její, půjčila si ji od kamarádky, stejně jako ty náramky i černý korzet, co měla na sobě. Boty neměla vůbec. Chodila ráda bosa...
Začínalo slabě poprchávat, ale jí to nevadilo. Od země stoupala podivná vůně. Ona ji vdechovala.
Pak pohlédla na svou levou ruku. Měla na ní srdíčko, nakreslené fixou... Maličké, osobní... Ale teď se roztékalo, jak ho dešťové kapky zvaly s sebou...
Dorota vzlykla a pomalu se svezla na zem. Lehla si tam, na louku, a ležela. Dívala se do nebe, z nějž padala spousta vody. Ale její prázdnotu a žal to neodplavovalo. A přitom... Přitom se jí nic nestalo. Neměla důvod být nešťastná. A přesto byla. Nevěděla proč, co udělala špatně… Nerozuměla tomu. Vlastně už nerozuměla ničemu.

Její odevzdané myšlenky přerušil mobil. Jak byla dříve ráda, když takhle cinkl...  Znamenalo to, že jí někdo píše, někdo si vzpomněl... Teď už ji ale netěšilo nic. Tolik by chtěla, ale nedovedla se radovat… Berunka... Hlásil jí display mobilu. Berunka... Dorotce vytryskly slzy. Odklikla to... Přečíst...

„Ahoj Dorotko...Deje se něco? Mam za tebou prijit? Pusu Tvoje Kitty“ 

Co jí napsat... Kdyby jí měla napsat pravdu... Dorota už neměla náladu na nic. Nejradši by si lehla a umřela... Jen aby už měla pokoj... Ale nakonec napsala jen“ „Přijď. Víš kam.“ A odeslala to. Jak moc měla dříve ráda tu holku, které psala... Byla pro ni jako druhé já... Teď necítí nic... K nikomu nic.
A přitom by tolik chtěla. Někde vevnitř snad... Jenže ani tím už si není jistá. Doufala, spíš než věřila, že uvnitř ve zbytku srdce, co možná ještě má, ke Kitty pořád něco cítí... Dnes jí to musí říct... Všechno říct… Musí už ven se vším, co ji tíží, vždyť ona nic netuší... Ubohá Kitty, problesklo jí hlavou. Potoky slz se změnily v rozbouřené řeky. 

„Přijď. Víš kam.“ Přečetla si druhá dívka, daleko od míst, kde se sama trápila Dorota, smsku.
Od nejlepší z nejlepších kamarádek. Utrápeně si prohrábla vlasy a vzdychla.
 „Scarlettsová, dávejte pozor!“ Ozvalo se od tabule. Ano, byla ve škole, ale duchem byla pryč.
V duchu hledala svou milou Dorotku...
Kitty byla jiná, velmi jiná, než Dora i než všichni ostatní. Její rodiče i ona sama se narodila v Americe. Do České republiky se přistěhovali, když byly malé Kitty tři roky. Před dlouhými třinácti lety... Kitty žila spokojený život. Tedy, tak spokojený, jak spokojený ho může mít dívka, kterou vlastní rodiče pojmenovali My Lovely Kitten. V Americe by to až tak divné nikomu nepřišlo, ale tady... Už poznámky kluků ani nevnímala. Měla totiž ještě tu smůlu, nebo možná štěstí,  že byla velmi přitažlivá.
Dlouhé, neuvěřitelně rovné, blond vlásky jí splývaly až po pas...  Měla taky ofinku... Práce pro žehličku na několik hodin, ta rovnost, ona ji měla od přírody. Jak jí holky záviděly... Oči měla veliké a azurově modré, řasy tmavé, ač jinak tak světlá, plné rudé rty... Pěknou postavu, tu správnou velikost podprsenky... Váha 50kg, výška 170cm. Není divu, že se po ní lidé otáčeli.
Navíc byla bohatá, jedináček, rodiče se jí věnovali... Zkrátka všichni jí mohli jen závidět. Co nechápali bylo to, proč se tolik spřátelila zrovna s Dorotou Bláhovou. Ale na tu otázku se Kitty vždycky jen usmála, čímž odhalila bezchybně bílé zoubky, a přitáhla svou kamarádku blíž k sobě. Ona totiž jediná ji měla ráda doopravdy. Takovou, jaká je. Ona jediná na ni nekoukala jako na „tu sexy, bohatou Američanku“ ale jako na normální holku… Byla první, kdo Kitty takhle přijal, a ta se jí odvděčila bezmezným přátelstvím. Kdo je neznal, tomu přišly obě divné. Kdo je poznal, věděl, že pouto mezi nimi je něco tak zvláštního, že to snad ani nemohlo vzniknout na zemi. Ale teď...

Že něco není v pořádku, to věděla Kitty už dávno, ale nevěděla co... Jen když na Dorku pohlédla, uviděla smutek v jejích očí... Ještě nenašla odvahu zeptat se, co se děje. Až dneska. Dorota nepřišla do školy a nenapsala jí. To se nestávalo často... Co se tak mohlo stát...? Když Dorce včera půjčovala svoje oblečení, připadalo jí to zvláštní, ano... Samá černá barva... Dokonce i náramky si vzala...
Co se Dorce mohlo stát? Neměla jí nějak pomoci? Mohla snad něco udělat?
Zazvonilo. Kitty se smíšenými pocity sebrala učení, hodila ho do tašky a svižně opustila třídu.
„Hej Koťátko, za kolik jdeš?!“ Křikl za ní jeden blb z druháku. Protočila oči a otočila se k němu.
„S tebou ani za milion, ty blbečku.“ Odkráčela. V podobných situacích měla praxi. Milovala minisukně... Krátké minisukně... Narážky na svou počestnost slýchala denně. Nevadily jí. Bylo jí ukradené, co se o ní kde říká. Věděla své, její rodiče a Dorka taky, a to stačilo. Nikoho dalšího neměla, ale to jí taky nevadilo. Kluka nechtěla, necítila se na to. Alespoň zatím ne. Dorota taky ne, takže nebyla jediná. Proč to řešit, ještě je přece tolik času... Zabouchla šatní skříňku, nazula si svoje oblíbené balerínky a co nejrychleji ze školy vypadla. Autobus na ni počkal, jako každý den. Věděla, kam má jet... Kde najde svojí Dorku. Věděla. Bála se, co se děje. Kousala si nehty, než se v duchu okřikla. Měla krásné nehty a nehodlala si je zničit... 

Pořád ležela. A čekala. Věděla, že Kitty bude vědět, kde ji najde. Vždyť kolikrát tu ležely takhle spolu... Držely se za ruce a pozorovaly nebe... Tenkrát jí bylo dobře... A teď?
Přesně pět minut před příchodem Kitty se posadila. Věděla, kdy přesně přijde. Věděla, že na ni autobusák zase počká, protože rád pozoruje její prsa ve zpětném zrcátku. Kitty si sedala vždycky dopředu. Dorka seděla a pozorovala svoje ruce. Mokré a promrzlé. Ověnčené náramky. Kittynými náramky. Stékala po nich voda… Je to déšť, nebo její slzy? Vzdychla a prohrábla si mokré vlasy, lepící se jí k čelu a tvářím.
„Dorotko..“ Objala ji zezadu Kitty. Připlížila se tiše, jak to už toulavé kočky dělávají, ale Dorota věděla na vteřinu přesně, kdy se objeví. Proto ji nepřekvapila. Otočila se a pevně jí objetí opětovala. Vdechovala intenzivně jejich oblíbený parfém. Nechtěla tu vůni nikdy zapomenout. Nechtěla zapomenout na to, co bylo dřív. Chtěla by zapomenout na to, co je teď. Ale to nejde. Nemá cenu se o to pokoušet. Bylo jí zase do pláče, když se Kitty dívala do očí. Krásných očí navenek tak sebevědomé a uvnitř přitom tak zranitelné holky. Nechtěla jí ublížit... Ale právě proto to musela udělat. 

„Doro... To... to nemůžeš... Myslet vážně. Po tolika letech nemůžeš… Nemůžeš mi říct odejdi...“

Dívala se na ni Kitty. Ublíženě. Nešťastně. Šokovaně. Věděla, že to tak bude. Kitty ji měla raději, než vlastní sestru. Jak ráda by ona cítila totéž... Dívala se na ni. Japonské oči plné slz. A prázdnoty.
„Kitty, musíš to pochopit...“ 
Nedovedla to. Nechtěla.
„Neopustím tě.“
Dora ji vzala za ruku. Za tu drobnou ručku s tak krásnými nehty.
Kolikrát jí je záviděla. Už ne. Už ani krásu neviděla.
„Musíš.“
Stáhla ruku. Rozplakala se.
„Kitty, zničíš si řasenku...“
„K čertu s řasenkou!!! Jak mi to můžeš udělat? Copak tě můžu opustit? Já? Nikoho než tebe nemám! Já tě mám ráda, Dorko, proč jsi mi nikdy neřekla, že ty mě ne?“

Vylily se z ní emoce, jako potok z přehrady. A jako voda strhává s sebou větvičky, stébla, půdu, braly s sebou její slova kousky roztříštěných srdcí.
„Tak to není Kitty, já tě přece taky milovala. Bylas můj život, rozumíš?“
„Tak proč už nejsem, co jsem udělala?“
Popotáhla Kitty a kousala si dokonalé rty. Nechápala. Neuvědomovala si to.
„To není tvoje vina Kitty, já ti jen chci ušetřit trápení... Neztrácej se mnou čas. Je to těžký, jsi pro mě někde hluboko ve mně pořád vším, ale nechci ti zničit život. Jdi Kitty. Nech mě umřít.“

Vzdala se. Nechtěla léčbu. K čemu? Stejně vše ztratila. Dokonce i Kitty. Nic k ní necítí. Ani se jí už Kitty nelíbí. Neobdivuje jí.
 „Promiň mi to Koťátko.“ Šeptne jí. Obejme ji.
Kitty se vytrhne. Utíká. Nevěří. Nechápe. Chce pryč. Má ji ráda. Miluje. Nevidí, neslyší, nevnímá.

Co se to stalo?

A Dorota sedí. Tak je pryč. Rve si vlasy. Trhá si kůži na rukou ostrými nehty. Teče jí krev. Nevnímá to. Nechce žít. Ublížila jí. Ale musela... Nebo nemusela? Je toto skutečné? Nenamlouvá si jen něco? Kdo vůbec je? A kdo je Kitty? 
Leží tam. Pořád. Nehýbe se. Spí a pak zase nespí. A pak zase spí... Čeká, až se rozplyne mezi květiny na louce. Nevoní. Uvadly. Umírá už konečně? Srdce jí tepe silně, dech se nechce zkrátit. Je živá, silná, mladá. Ale taky zlomená, nešťastná... Sama. Zavírá oči. Slzy už vyschly. Pořád ji ale pálí. Vidí v představách Kitty. Necítí nic. 

„Lenko, tohle není podle skutečnosti, že ne? Lenko?“