Proč jsem zrovna zde?

Úvodní otázka navozuje dojem zmateně existencionalistický a nejsem si jista, že odpověď ho může smazat. Těch odpovědí je totiž stejně mnoho jako na každou prostou otázku. Kterýkoli okamžik minulosti mnou zažité či nezažité mohl rozhodnout. Možná ta chvíle, kdy jsem poprvé četla básně Václava Hraběte – bylo mi třináct a poprvé jsem si uvědomila sílu slov, ačkoli jsem již znala sílu příběhů z těch stovek knih různé kvality, které jsem zhltala bez žvýkání, možná trochu barbarsky, ale jistě upřímně. Možná je na vině náš profesor češtiny na gymnáziu s jeho jedinečným darem nás nadchnou pro literaturu. Možná za to mohou prokletí básníci, nebýt jich, nepsal by Hrabě a nepsala bych já. Před nimi Villon. Před ním jiní. Římané. Řekové. Egypťané. První člověk, který napsal znak na kámen. První, který promluvil. První, který chtěl sdělit, že je. Jistě za mnohé vděčím též první rostlině, vznášející se ve slané vodě jako plod v matčině lůně, a Velkému třesku. Bez nich bych nikdy tyto řádky nenapsala.
Fascinují mě slova a fascinují mě příběhy. Nepsat mi zní jako nedýchat, nepsat znamená nežít, nemyslet. Malíř má barvy a jako by byl němý, propadá bez nich beznaději. Tesař, svírá-li v rukou hoblík a dřevo, je jistě šťastný. Ptáci mají křídla a létají. Zlomí-li si rorýs křídlo, pochopí, že už nikdy nevzlétne a zemře zármutkem. A já? Mám pero a papír, tedy vše, čeho je mi zapotřebí. Několik příštích let smím strávit četbou a psaním a učením se. Pak se pravděpodobně vrátím do školy, do prostředí důvěrně známého a blízkého, a někdy, jen občas, kterýsi z mých studentů propadne mé vášni – slovům, z nichž se skládají obrazy tesařů a létajících rorýsů. Pravděpodobně se v blízké budoucnosti nestanu spisovatelkou či básnířkou, což ostatně není podstatné. Stačí mi pero a papír a práce, která nebude jen pro mě. Jenom aby svět dostal o malý kousek ze mě víc, než mi dal.