Excentrické básnění z centra bytí

Křísím tě z popela,
láskou zažehnaná myšlenko,
co slastně si mě objala,
má drahá divoženko.

Przníš mě milenko,
jak betonová rakev,
sklepní tmavé okénko,
co drželo tě nakrev.

Přivřená hříva neklidu,
co existencí snášen v poklidu,
beránčím souhlasem kývám,
životem nepředbíhán.

Kreace, rekace, dojem,
osobnost, subjekt, myšlení,
není to hloupé domění,
ale dlouhý rozvitý pojem.

Děvka je krutá,
co drží se na vlně,
silně ku existenci přikována,
však jeví se nyní nadějně.

Milovat tebe,
je pít fekál ze záchodu,
co tekl v podchodu,
a hledat sám sebe.

Topit se ve tvé bytnosti,
je jedením dortu z libosti,
a ostřením břitu krutosti,
co existence páchá.

Lide náš zubožený,
propraný ve válkách,
vystrašený bubáky,
co moudří pletou na nás.

Strach a bázeň je vede,
a lidi k sobě svede,
co života se straní,
a život je jím neuplatitelnou daní.

Však co je nyní k pohrdání?
Nicota nicotnící vedle nás?
Bez ní plné existence není.