Hudba

Máloco spojuje lidi právě tak, jako hudba. Noty se totiž v různých jazycích neliší, takže tentýž notový zápis může hrát Rus, Němec, Polák, Ital, Maďar, nebo třeba já. Možná, že když Bůh při stavbě Babylonské věže popletl jazyky, začali lidé používat ke vzájemné komunikaci hudbu. Tito stavitelé by se nejspíš divili, kolik jazykových větví a rozličných nářečí vyvinulo mnoho dalších generací. Přesto, že kupříkladu zapřísáhlý metalista se s vámi do krve pohádá, že kolem popu hudba ani nešla, není to pravda. Hudba je sice rozmanitá, ale stále jedna jediná. Stejně jako slunce nebude nic jiného než slunce, ať už ho nazvete jakkoli.
Hudbou lze nazvat cokoli od pískání si při cestě na autobus až po díla psaná pro celovečerní koncert symfonického orchestru. Vlastně i ticho je hudba, protože když se do něj pořádně zaposloucháte, uslyšíte spoustu jiných zvuků, ať už jsou to vaše myšlenky, nebo ohňostroj, kterým obyvatelé jediné chalupy v okruhu dvaceti kilometrů od vašeho tichého místa slaví šesté narozeniny své dcery. Lze říct, že hudba je úplně ve všem (stejně jako bůh, takže je dost dobře možné, že bůh je hudba, ačkoli upřímně... ta představa mě dost děsí), i vlidské řeči můžete najít harmonii nebo neobvyklý rytmus.
V hudbě je nesmírné množství energie, obzvlášť pokud ji pouze neposloucháte, ale přímo se účastníte jejího zrodu. Když sedíte za klavírem a prsty vám běží po klávesách aniž byste se na to soustředili, můžete se zaposlouchat do jednotlivých tónů vznikající melodie, která vás obklopuje ze všech stran, je dokonalá, vzniká současně s pohybem vašich prstů, vy ji vytváříte a ovládáte (vypadá to, že hudba a bůh nebude jedno a totéž), ovlivňujete veškeré její další směřování co se rychlosti, dynamiky a harmonie týče, jinými slovy rozhodujete, jak bude znít. Ve chvíli, kdy se do ní zcela ponoříte, stává se hudba vaší součástí a vy, přestože jste ji stvořili, musíte respektovat její pravidla. Hrajete-li si doma pro radost, nežádá toho od vás hudba tolik. Pokud se ovšem sejdete v orchestru je potřeba neporušovat řád po staletí v základnech neměnný, řídit se pravidly pro hru - sotva rozevřete noty, je to jako byste se podepsali ďáblu vlastní krví (s tím rozdílem, že velmi pravděpodobně neskončíte špatně). Stáváte se součástí celku, váš part má na výsledku stejný podíl jako jednotlivý tón na konečné melodii vaší klavírní skladby. Musíte přijít ve správný čas, aby vzniklo ucelené dílo bez jakékoli neplánované disharmonie. Je nezbytné dodržovat pokyny psané oním celosvětově srozumitelným jazykem hudebníků, máte-li hrát nahlas nebo spíš tišeji, něžně a zamilovaně nebo rázně, případně jestli máte odložit nástroj a schovat se na záchodě, protože tolik not nejste v zadaném tempu schopni zahrát (ačkoli tato informace se v notových zápisech zpravidla neobjevuje, pravděpodobně proto, že na to brzy přijdete sami).
Ve chvíli, kdy jde všechno podle plánu (a not), vzniká přeně ta výše zmíněná pozitivní energie. Slyšíte hudbu všude kolem sebe a víte, že i díky vám zní přesně takhle. Nechcete přestat hrát, protože máte strach, že vás ta kouzelná melodie opustí. Ale ona nezmizí. A proto já hraju, a proto budu hrát dál.