Proč nenávist

Proč nenávist? Protože láska. Láska znamená vnímat krásu nějakého jednotlivce, a pak, mít to povoleno oním jednotlivcem. Nenávist znamená vnímat tu krásu dvojnásobně - ale bezprávně. Nenávist je láska v podmínkách totality. Láska, která narazila na překážku - vůli milovaného jednotlivce. Kdyby milovaný (nenáviděný) neměl vůli, tato překážka by neexistovala - odtud implikuje touha milovanou (nenáviděnou...dále budeme říkat "zbožňovanou", a chceme tím vyjádřit lásku i nenávist zároveň po způsobu nietzschovských filozofů) bytost zbavit života, tedy i vůle. Kdybychom milovali například skříň, mohli bychom se jí ukájet bez přestání, neboť by nám nekladla žádný odpor. Pokud ale zbožňujeme člověka, zbožňujeme asi především jeho vůli - jeho sílu. Vždyť estetické kategorie se dají uplatnit i na skříň - její skleněná výplň se leskne jako ty nejhezčí dívčí oči - a na jejím tvrdém dřevě je něco nevýslovně vzrušujícího. Že ale nemá vůli - není pro nás nebezpečím - nezajímá nás. Přitahuje nás tedy vůle - jak se to ale srovnává s původním stanoviskem, že nenávist je zavrženou láskou? Vždyť vůle klade překážku - vůle JE překážkou - a přece nás přitahuje! Vůle vždy klade překážku. Zničit vůli znamená i zničit zbožnovanou bytost celou. Ale s vůlí s k ní nikdy nedostaneme. Tedy k té bytosti. Dostaneme se vždy právě jen k té vůli.

POVÍDKA

Ludmil - ten ustrašený nihilista - se jednoho podzimního dne, zdeprimován, přece jen odvážil zabouchnout se do skříně. A že ta skříň nebyla jen tak ledajaká, hned obdivoval její vnitřní rozeklanosti i substancionální temnou masivnost, která ho, jak se tak do ní zavřel a zabouchl za sebou dveře, fascinovala, stejně jako chlad, který z jejích stěn sálal.
Sabina toho dne neměla příliš co na práci, a tak přišla a odstrčila skříň svou rukou oknem pryč z pokoje. Její tělo vyplnilo celý tento pokoj. To bylo včera. Zítra jedla písmenkovou polívku. Ludmil ji přitom tajně pozoroval ze skříně pod oknem se nacházející. Polévka mu náhodou padala na hlavu, brzy měl vlasy mokré a v nich písmenka. A-E-O.
Nikdo neměl žádné přání - všechno pouze tak nějak ideálně plynulo, samo od sebe - anebo to byl konflikt přání, dobře, vždyť je to jedno - prostě, ať to bylo, jak to bylo, bylo to, ale nic zajímavého se každopádně nepřihodilo, nikomu. Jen Tereze někdo udělal dítě, ale to stejně neovlivní světové filozofické dění. Ludmil - ten ustrašený nihilista - není žádný nihilista, filozof je to, a cítí se velice, velice osaměle. Nemá s kým filozofovat, s kým mluvit o smyslu světa a nutnosti existence - co je mu do toho, s kým má Tereza dítě - když Ludmil "myšlenkou se baví, že příští den jej žití zbaví" (Máj)?