Pirátství a moderní zločinnosti

Nestřežený okamžik.

Každý žijeme v nestřeženém okamžiku očekávání. Netušíme zcela jasně, co nás čeká tam, kde nevidíme. Nevidíme například za roh, nebo do záhybu sukně, či plátna košile. Přesto nevíme, co je v onom kouktu nedohlédnutelném našim lidským okem. Je tam poklad? Ano. V nestřežený okamžik se místem které nesledujeme zjeví poklad, který jsme nikdy neviděli a nikdy jej nezakusili, neprožili a nepopsali svými pocity duše.

Lidské oko, tak jak jednoduše vypadá, je složité. Právě proto a nebo díky tomu je náš celý svět částí celku, který prožíváme. Proříváme zpravidla to, co zachycujeme v naší smyslové recepci. Recipujeme spoustu předmětů před námi, vedle nás, nad a pod námi, často i za námi ale přitom nám obraz celistvého světa uniká. Je to dáno tím, že jsme svázáni základními kategoriemi, a nebo můžeme vytvořit souvislý obraz světa jako rozevřené leporelo, na kterém se v jeden každý okamžik ukáže a promítne jako filmovou promítačkou obraz, který jsme s to zachytit a co více, prožít jej?

Domněnka, kterou jsem vyslovil mě napadla v celku souvislostí, o kterých se málo diskutuje. Totiž o souvislostech prožitků a vněmů, receptivních aktů a toho, jak svět působí na nás a my na něj. Má-li jít a půjde-li o vztah vzájemnosti, pak já jsem otištěn v celku světa, ale zároveň celek světa musí nutně být otištěn ve mě. Je tomu ovšem tak? Vím já, jako nepatrná částice, co částice, částička, prach a stín světa, jak žije támhle kdovíjaká babička z Vysočiny, nebo obyvatel rovníkové Afriky, plavící se při pobřeží v zálivu?

To jistě že ne. Domněnky o celistvosti světa, uchovávají kontinuální a jednotný obraz světa, který by se jinak nutně a podmíněně musel rozpadnout do částí celku, který by nebylo možno jinak pojmout. A proto si my sami vytváříme identitu a jednostu člověka s člověkem a člověka se světem. Žijeme v problematizaci, kterou si nutně vystavujeme jako nevědomou, a která nás nutí přijímat fakt, že o oné nějaké babičce z Vysočiny vím stejně tak málo, jako o rybáři z rovníkové Afriky. Ale pro mou identitu je nutné mít na vědomí, že tito dva, zcela nesouvisející lidé dotváří můj svět. Já jsem součístí světa jejich myšlení, oni toho mého.

Proto, lidé jako součást "velkého světa", musejí mít nutně a zákonitě vtištěnou myšlenku vyššího celku jednoty, totiž myšlenku vzájemnosti a ducha, který přesahuje ve své transcendenci celý rámec poznávaného a zjeveného světa. Myšlenka vyššího celku je v podstatě velmi laciná, ale při hlubším zkoumání nechá ze sebe proniknout nejniternější záchvěvy, které s sebou jako obtížná přináší. Totiž nejprve, jako taková je zde přítomná mimo rámec celé dějinnosti. Myšlenka je nedějinná, je rozvržena mimo základní strukturu času. Existuje koherentně a mimo nás, a přitom tak nějak pro nás a námi užívaná. Bez užívání bychom nemohli její existenci popřít, přesto schovaná v pozadí by rámec celku pouze rušíla. Myšlenka vyššího celku však je vetkána jako zlatá nit do času tam, kde bylo nutné stabilizovat rozevřené nůžky svárů lidí a lidských vědomí. Když byl svět, a to prosím vždy, ohrožen politicky, ekonomicky, hospodářsky, duchovně, vojensky, nebo jakkoli jinak, přistoupila tzv. "skupina moudrých" k tomu, užívat lacinnou a vyčpělou formu toho, jak dát lidem vědomí náležitosti a součinnosti všeho co jest.

Bytí se proměňovalo z nejednoznačné, beztvaré nicky do obrysů, kde vědomí mě a Druhého začalo sloužit jako původnější rámec. Přesto nic nevíme o nějaké babičce z Vysočiny, stejně jako rybáři odkudví z Afriky. Přesto tu jsou a jsme tu i My. Celek světa se takto nehroutí.

Ale pak přijde ekonomická krize a nastupuje klih, lepidlo a tmel, kterým se pojí rozpadající se celek společnosti, a v obecnějším rámci celé světové společnosti, Vesmíru a Světa.

Rámec, do kterého rozvrhujeme sama sebe je moderně řečeno zločinem. Vyšší vědomí již tu není jako pojivo střípků skutečnosti, ale stává se z něj něco, co tradici myšlení přenechává tradici víry.

Jakkoli neproblematicky je to řečeno, ukazují se v tom velké světové problémy. Prvně, s poněkud lehčím nákrokem vzato, musíme mít základní vědomí celku, vyššího vědomí. Ale ustanovováním hranic vědomí celku se dostaneme k dogmatům, vědeckým a přírodním postulátům zákonů. Liberálnější podoba a poloha toho, že svět s vědomím celku neexistuje je obsažena v úkolu myšlení.

Úkol myšlení, v rámci promýšlení otázek společnosti, vědomí, duše a víry ukazuje, že zprostředkovávající myšlení si utváří pomůcky, na kteých buduje a konstituuje svět, kterému jakž takž rozumí a může si ho takto pak nějak vyložit a pro sebe, či druhé upřesnit. Přesto nedořešenou otázkou zůstává, na kolik je vědomí celku otázkou víry a na kolik projektem myšlení.

Střízlivou odpověď nabízí vlastní zkoumání lidské subjektitivy na jedné straně, a na druhé zkoumání otázek poněkud banální a primitivní víry, odlišné od religiozity. Tato banální víra je potud spíše nezávaznou hrou, která rozehrává celek jako promíchanou realitu, zachycenou zlomkem a střepem jedné každé zkušenosti. Primitivní víra pak jako rámec náhledu na svět a lidi ukazuje, že nutně musí existovat, nebo jako pomůcka sama vstupuje do myšlení.

Nadlehčeněji řečeno, přecházíme volně, a potud vědomě z otázek víry, do oblasti myšlení tak rychle, jak pracuej naše obraznost, smysl pro celek a myšlení jedince. Přechodem z myšlení do víry je přechod od života k vlastní seberefleci, která jako taková otevítá pole výkladu celku světa ze sebe sama. Já a moje výpověď nemá nikdy jinou hodnotu, než jako taková. Jiného, který vypovídá o světě musíme nutně brát tak vážně a důstojně, jako sebe samého, neboť i jeho zakoušený svět se obrazí v konturách skici, jménem život.

Závěrem tedy, poznamenávám, že i přesto že doposud nevnímáme, co je za námi, dveřmi, za okrajem sukně nebo v záhybu košile, musíme doufat, že tam není nic, co by poznání o světě mohlo jakkoli narušit. Přesto víme, že za mými zády, otočenými do prostoru neprobíhá francouzská revoluce, nebo volba krále našeho českého ústavního pořádku. Svět myšlení je úzce spjat s oblastí víry tak, jak nejsme s to zachytit svět.

A druhá a řekl bych významnější poznámka, že totiž to co jsme nebyli s to zakusit, pojmout, vyslovit a o tom promluvit, sdělit a předat druhému ve zkušenosti se světem, může být a je zajímavější než prožitek žitého života. Není zajímavější být u kdovíjaké babičky na Vysočině, nebo rybářském plavidle v zátoce, když já sám nevím, jak svět je zakoušen mimo rámec mého vnímání?

Co když to co nevnímám má punc božskosti, věci které nespravuji a neopatrovávám nemají statut něčeho výsostného. Co když slast je tam, kde nejsem já, kde není mé vědomí a vědomí sebe sama o druhých a o světě? Co když mimo mnou vnímané existuje ráj, do kterého je možno se ubírat? A nebo také ne.

Čím hlouběji postupujeme v kritické analýze, tím opatrněji zjišťujeme že za běžným rámcem našeho uzavřeného světa, sešněrovaného pravidly existuje daleko zajímavější, rozsahově větší a plnější svět? Přesto není zatím zřejmě nikdo a pokud ano, neznám jej, kdo by byl s to vědecky popsat stav světa, kteý reálně nezakoušíme v našem osobním prožitku. Jako kdyby snad extáze, nebo něco podobného prožitku spojení s mediem, nebo magických praktik. Ale potud jen čirá spekulace, dále už pak volnomyšlenkářství. A s tím musí být konec. :-)

Proto pirátem a moderním zločincem je ten, kdo zvolna přechází z duší na jiné a do nezakoušeného celku tohoto světa. V tomto je ono zásadní.