Pojem Petry

Má nějakou cenu ujasnit si své myšlenky a objasnit si situaci, připomenout, co cítím k Petře a obhájit to co obyčejnou náklonnost, zdůvodnit pak vše zvláštní, nevídané a nenáviděné, co se přihodilo, nebo co jsem spáchal. Odpověz mi na otázku Proč jsem vůbec vstoupil do toho, co pak Kebert nazval šílenstvím. Jednalo se o radost a naději, jinak známou jako sebeklam. Nikdy jsem nechápal, co je zapotřebí k milostnému vztahu, jak se toho dosahuje, ale zajímalo mne to. Niterný pocit, že se mi to nikdy nepodaří, zřejmě ve mně existoval a tato skutečnost se mne hluboce dotýkala vzhledem k tomu, že jsem po oné věci toužil. A tak jsem vynalezl nadšení bez uspokojení, nebo uspokojení z nenormality, v mezním básnickém zpodobení vyjádřené takto: ona existuje a já jsem z toho veselý. Jsem šťasten, tím, že je, jako by byla mou milou nebo jako bych s ní měl dětí, avšak bez toho. Toto nadšení jsem si však nemohl nechat pro sama sebe, potřeboval jsem komunikaci, snad proto, že v normální milenecké dvojici se také rozmlouvá. Tak jsem si to nahradil šťastným vypravováním:ó, znáte Petru? Říkal jste, že hraje na klavír a kytaru. Je to pravda? A kde že bydlí? Vy už si s ní nepíšete? Co mně je do ní? No, já jsem se do ní zamiloval. A přišly rady jak ji získat, nebo nadávky, výzvy Vzdej to a kafkovský smích.
„Pane, když chcete získat, jak vy říkáte, dívčí srdce, musíte se předně stát takovým, abyste vzbudil zájem! A ne že se budete předvádět. Tím si od sebe Petru leda odeženete: Musíte se změnit, přestat dělat šílenosti.“
„Ale tím ji nezískám. Řekla, nebo neřekla, ale pochopil jsem to, že mě nechce. Teď už nemá nic smysl. Teď už chci pouze dát na jevo, že jsem do ní byl opravdu zamilován katexochén. Rmutem to dám najevo, rmutem bezmezným.“
Jeho, jejich argumenty byly: abych si našel novou dívku, že nemá smysl se ničit, že ji nemiluji, že jsem nějaký, že jsem debil, nemorální; že láska se vyjadřuje jinak, že se s tím netropí povyk; a čím byli inteligentnější, tím více mne deptali, tím více mi vyjevovali, jaký jsem čurák, debil, puberťák, sobec, úchyl, nezodpovědný, někteří se obešli bez slov; a vyhrožovali mi, snažili se mě donutit, abych ji nechal být (nechání být rozebírá existencialisticky Heidegger), abych přestal dělat, co je opravdu nevhodné, neslušné, co zapříčiňuje, že někteří lidé nemohou být mými přáteli. Nasrat! Pomyje na ně vylít! Pokud něco nejvlastnějšího mám, nechci se toho vzdát pod žádnou pohrůžkou a pro žádné následky, jež se vnitřně netýkají té věci samé. Vraťme se k radosti a naději, pojďme spolu hlouběji. První dny seznámení s Petrou provázelo přání moci se s ní pobavit jako s každou jinou dívkou. Ve škole je přece nějaký kolektiv a ten může vzájemně soudržet a bavit se a fungovat. Pod zdmi Vatikánu jsem snil o tom že s ní budu mluvit, později byla na návštěvě v našem pokoji, ale nezůstala. Proč nezůstala, proč jsem k ní nemohl? Brzy jsem pocítil, že nebude lehké navázat s ní cokoliv proto, že není obyčejná a bezpodstatná, proto, že se začínaly objevovat jisté specifické důvody, že není pouze sympatická a zajímavá. Byla pro mne zvláštní, nejasně povolaná, a přitom jsem se s ní nemohl seznámit ani jako s někým jen krásným, jen zajímavým, jen sympatickým – ne že bych ovšem dokázal vetřít se každému hezkému člověku, jakého se mi zamane. Měl jsem nechutné outsidersky skromné sebevědomí, myslel jsem, že jsem debil a proto se můžu bavit s každým. Ale u Petry a její společnosti to znamenalo, že s ní se bavit nemůžu. Bylo to opravdu tak? Neříkám bludy? Tenkrát byla moje láska ještě platonická, snad pod vlivem vznešeného Říma, v němž jsem se věnoval stalkingu, jako stalking bude můj případ nakonec také klasifikován. Důležité je, že těmito řádky se mému těla vrací veselost, náhle jsem neposedný, srdce zase tepe, ač vím, že filozofická a myšlenková úroveň textu je nižší než nízká a že nedojdu účelu, po kterém jsem toužil, že se přinejlepším postavím na nohy a vrátím se tam, kde jsem byl. Ostatně nechtěl jsem tuto záležitost řešit historicky, konkrétní historie a její bláto nejsou důležité, já potřebuji pracovat s tím, co je z ní podstatné a řešit teoretickou záležitost, teoreticky. Prostě nechci vyprávět, vzpomínat, chci uvažovat o základních hodnotách, o axiologii. Budu spokojen s pravdou – spokojen s tím, když vyslovím, jaký je můj názor na hodnoty. Abych mohl začít pracovat s elementárními pojmy, musím nejprve zredukovat Petru na něco jednoduššího, je třeba zvolit, na co: na krásu? na ženu? nebo na provokaci?
Vědecky se nelze zabývat otázkou Jakou má Petra hodnotu, neboť taková otázka zasahuje do lidských práv, porušuje je, uráží, pobuřuje. Lze se ale zabývat celkem pohodlně otázkami po hodnotě krásy, ženy (pozor je si třeba dát jen na feministky) a provokace, potažmo revolty, po jejich smyslu, můžeme je zkoumat jako obecná platónská jsoucna, velmi obecné vlastnosti reality a tím se snad konečně přesuneme od pouhé milostnosti, neřkuli tělesnosti, k filozofii, akrobacii ducha. Je těžké pojednat o tom, o čem nemáme téměř žádné informace, ale já se pokusím být prostě jen upřímný a zmocním se pravdy všemi prostředky. Tedy: vidím, že se mi všechno hroutí. Jsem trapný a to je nejhorší cejch. Jsem jeden z mnoha, napodobitel a nedůsledný sebemrskač, polovičatý ve všem. Platón v kráse nalézá smysl bytí, řekl bych, známku ctnosti a dobra. A přitom je tu ještě pojem hříšné krásy, květů zla, chlípnosti. Tyto protiklady smířit, takový úkol přesahuje limity mého intelektu naprosto. Prohlásit, že krása je jen v ctnosti, je nezodpovědné, nepravdivé, se zřetelem k básníkům, pohanství a hudbě. Ne, nedokážu to.