Sdělení

Při probouzení někdy zažívám velice zajímavý stav – nazval bych jej: „stav abstraktního snění.“ Je to jev, o kterém jsem nic nepsal a také jsem o něm nic neslyšel a nečetl. (Uvědomuji si však, že při čtení žádné sdělení nehledám, snažím se pouze naučit pojmy a zapamatovat a představit si příběh, obrazy) Ale to, co považuji za sdělení, nemůžu z ničeho vyčíst, z ničeho nezískávám, ani moje vyznání lásky petře nebylo sdělením. A nejsem sám, kdo je nucen žít ve světě bez sdělení. Chci tím říct, že pracujeme se slovy, buď „jednoduše“ jako prostí lidé v prostých situacích, nebo zase „složitě a vzdělaně“ při umělecké a vědecké tvorbě. Snad jsem ovlivněn Jaspersem a jeho řečmi o Bohu a o Objímajícím, ono Objímající nemůže být předmětně poznáno, nýbrž pouze procítěno. A tak bych řekl, že žádné předměty neobsahují sdělení, v žádné řeči sdělení nemůžeme najít, osvojujeme si je sami, nezávisle na věcech. Ale co je to sdělení? To, že nešťastně miluji petru, sdělení není. Přes všechnu mou snahu se to nikdy sdělením stát nemůže pro bytostnou jinost sdělení a objektů, věcí – snažit se o sdělení je vlastně zcela zbytečné, neboť jakýmkoliv zpředmětněním – není možné. To znamená jakoukoliv řečí. Nad objektivnem stojí nepodmíněný morální zákon, v samém objektivnu však nic není, neboť není objekty možno vyjádřit sdělení. Touto odbočkou jsem si tedy projasnil toto: sdělení nelze odnikud vyčíst a sdělením nebude ani má rozprava o „abstraktním snění“, nic tou rozpravou nesdělím, jen popíši určitý objekt, psychologický objekt.
Vlastnosti: co se týče času, toto snění mě zpravidla přepadá o víkendových prospávaných dopoledních, kdy na mě už zvenku svítí jasné světlo a já nejsem oddán živému temnostnímu snění erotickému a obrazovému. Vizuální dojmy se omezují na několik barev, mezi nimiž převládají červená a bílá. V mém mozku však probíhá rozmluva, která je mi krásným prožitkem, je to jako hudba, myslím, o petře. Probouzím se a pak zapomínám, celé se to ztrácí – nemá to totiž takovou sílu jako denní bdění, které má samo o sobě (a ve srovnání s jinými lidskými psychickými stavy) takovou sílu, že si jiných ani nevšimneme nebo je zapudíme, popřípadě si je interpretujeme s odstupem jako „ochabnutí svého objektu“, tedy nás samých – ale kdybychom měli všechna naše vědomí vnímat jako ochabnutí našeho objektu, naší bytosti, našeho těla? Neměli bychom podceňovat nic, co se jednou ukázalo v subjektivitě – pro subjektivitu samu.