O německém smutku
O německém smutku
Anotace: kdyby se sem náhodou pan profesor S. podíval a náhodou domníval, že slečna studentka to okopírovala, nechť ví, že já jsem studentka a autorka v jedné osobě.
Zvláštně obdařený a všestranný autor si zřejmě vážil jiných svých děl více, sám přece tvrdil, že knihu po jejím vydání nikdy znovu nečetl. Její mládí však přitahuje všechny rozervance a nešťastníky, kteří touží nebýt ve svém utrpení sami, ti snílci, zoufalci svých ideálů, naivně věřící v čistotu. Bereme ten život snad příliš vážně, já to vím, jenže my jsme idealisté a hledáme marně, i když je již téměř jisté, že naleznout není možné. Je to jakýsi dozvuk z dálky, který se marně snažíme dohnat, i když jeho příčina již dávno vzdala svoji existenci. Proč bychom se vlastně trýznili jen tak, pro nic za nic? V té trýzni musí být jistě jakýsi půvab. A ve světě pološílených je to jednou z nejvyšších krás, protože my jsme pološílení láskou a přestože jen pološílení, nic napůl neumíme – milujeme tak odevzdaně, že ač nemusí nic tušit objekt naší lásky, cítíme, že jej zrazujeme, podíváme-li se jiným do očí, či jsme pyšní na to, že jsme věrní, i když jsme ve skutečnosti věrni nikomu, prázdnotě, již svíráme v náruči a kterou lapáme za úzkostných nocí, jejichž sny nás rády klamou a škádlí a působí nám bolest. Jsou tak škodolibé. A my je milujeme, za to, chceme jim věřit a doufáme, že to, čemu říkají skutečnost, je sen a to zlé a škodolibé snění je opravdové. A jak to vlastně rozsoudit? Kdo ví, jak tomu ve skutečnosti je? Možná žijeme jeden dlouhý zlý sen a noční můru. A protože spánek se podobá smrti, chceme věčně spát.
Je mi dost té odosobněné doby. Nechci rozebírat dílo člověka tak, jak se má ve zvyku, vždyť každý člověk, ať je sebejinačí, vždy je stále ještě člověkem a je patrně schopen podobných citů jako já. Nechci zkoušet vměstnat člověka do čtverce a natahovat mu nohy, abych mu mohla opsat kruh. Člověk má málo společného s geometrií. Neberte prosím mé narážky jako učené, však učená nejsem a nic víc tím říct netoužím, než že člověk jako by si dnes nepatřil, co hůř, možná si nepatřil nikdy. Nerada říkám o člověku: „On měl takové a takové tendence a doba ho ovlivnila tak a tak a on tak a tak ovlivnil dobu, neboť se to podobá Archimédovu zákonu...“ Co je v té vědě z člověka? Jako bych mluvila o věci, která lze být popsána jako předmět, ne však o člověku. Nechci zabíhat do nestřežených vod – je to ošemetné a co já vím, co má ducha, co ne. Ale my lidé jsme příslušníci svého druhu a alespoň o sobě toto víme, že jsme čímsi obdařeni. Že cítíme. A já nechci rozebírat tu věc chladně a jaksi vědecky, nejdříve jen a pouze lidsky, to je to důležité.
Představuji si například mladíky, kteří hltají onu knihu a dospívají k rozhodnutí. K rozhodnutí tabuizovanému, nevyřčenému, avšak již dávno touženému. Mají možná vysoká čela a smutné německé oči, nosí v sobě zvláštní důstojnost, která jim nikdy nedovolí se snížit, i když jiný by působil poníženě. Ač hřeší proti desateru, umírají s jakousi ctí – s věrností a oddaností. Ten okamžik před smrtí je prázdný. Smrt je tak nepochopitelná, že člověk nemůže plakat, neboť pro koho by plakal? Pro sebe nikoliv a ostatní zůstanou živi. Sám neví, najednou, co je smrt. Nezdá se rázem zlá, je to vykupitelka a spasitelka zmučené duše, které tím sebere její břímě, jenž se těžce táhne světem, který nechce rozumět. A proti těmto slovům stojí žvásty všech plochých Albertů, kteří nikdy nevybočili, snad ze strachu, ze svých každodenních pochodů, jejichž cítění je dáno rovnou úzkou cestou, z nichž se žádná jiná nevyděluje, a ty říkají, jací jsou to hlupáci! Je to zbabělé nenést svůj úděl, zbavit se ho takovou snadnou cestou. Co oni vědí... právě tak málo zkušenosti má člověk, který nikdy neztratil hlavu. Ale je přece krásné se nadchnout. Vnímat krásu, vyhledávat ji, cítit plně, tak, jak je nám jen dovoleno.
Nebude snad daleko od pravdy, řeknu-li, že forma deníku a dopisů je jedna z těch nejupřímnějších, vychází-li alespoň částečně ze života pisatele. I to je cosi spojujícího mezi lidmi – člověk nechce být sám a tak hledá a vždy ho potěší, když někdo ukazuje svou duši, své já, velmi upřímně a bez lži – tak se v něm pozná a též chce být pravdivý. A nejistý čtenář potřebuje radu – proto následuje odvážného spisovatele, který mnohdy ani netuše za sebou tvoří stále rostoucí průvod. Mladý Werther, na jednu stranu nešťastný, na druhou obdivuhodný člověk, měl to neštěstí, že mnoho čtenářů následovalo jen jeho závěrečný čin. Zdalipak byli také tak dobří, také tak nadšení? Také tak otevření a spontánní, živelní a přirození? Werther přeci neudal cestu ke svobodě pouze svou smrtí. Hledal ji stále, svoboda byla jeho kvintesencí a ano, bohužel se musím uchýlit ke svému neoblíbenému způsobu soudu – jeho doba ho přímo hnala k hledání svobody. Dost už bylo optimismu. Ve skutečnosti bylo vše slepé. Nebyla ušlechtilost, jen pokrytectví. Spokojená společnost se skládala z množství tiše trpících. Z naivně věřících, sobě lhoucích. A těch, kteří toužili vybuchnout, neboť cosi zdravého v nich nerozumělo, proč nesmí vystoupit na světlo a být zjeveno světu. Člověk vměstnaný do čtverce a natažený do kruhu již nebyl spokojen zajatý v geometrii a přesnosti. Přišel čas, kdy se měl smutek vylít z břehů, smutek Werther, řeka vířícího a ženoucího se německého smutku, jež našla své ústí ve smrti.
Komentáře (14)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Doporučuji něco přečíst a porovnat co se Ti stalo s takzvaným citovým vydíráním.Snad Ti to pomůže. Mě osobně to alespoň potvrdilo to, co jsem žažil v dětství na vlastní kůži a jistě mi to objasnění bylo k duhu :-)H.
20.03.2011 20:21:00 | Jeněcovevzduchukrásného
docela krátce potom to skončilo. tento incident se udál po roce naší známosti; teď se mám dobře a nemůžu si stěžovat. dokonce mám dojem, že si to nezasloužím. bude to tím, že chápu ten minulý případ zase z druhé strany. nejprve jsem onomu dotyčnému velmi křivdila, protože jsem ho podezřívala, ač jsem o tom nemluvila, že se mě snaží cíleně ničit (vtipné na tom bylo to, že mi přesně toto vytrvale říkával... a spoustu dalších věcí)... teď ale vidím, co dovede strach. neuvěřitelné věci. manipuluje člověkem a ten, když nemá dost sil, se mu neubrání a jedná pod jeho diktátem. změnilo mě to a sama se občas chovám tak, že se za to stydím a nedovedu se ovládnout, všechno ze strachu, že mě vše dobré zase opustí (je to hloupé, já vím, nerada se upínám a tím spíše mě to tíží). bude to už dva roky a pořád se z toho ještě vzpamatovávám; nicméně nechci nikomu přát zlé, nechci nikomu ubližovat. jen jsem se probudila z dětinské představy, že je jednoduché být dobrý. vyžaduje to spoustu sebekázně. spoustu vůle. na druhou stranu jsem vděčná za zkušenost, protože tu nic nenahradí... je pak jen na dotyčném, jestli z ní dovede těžit.
17.03.2011 21:25:00 | Já Esther Ruth
To co se Ti stalo je opravdu síla.V tomhle případě a i když Tě to velmi bolelo je snad, ale i dobře, že se dotyčný takto jasně projevil.Někdy je jistě lepší poznat člověka dříve, nežli pozdě.Přeji Ti oboustranný láskyplný vztah s člověkem, který si to zaslouží.:-)
17.03.2011 17:58:00 | Jeněcovevzduchukrásného
Mrzí mě to s tvojí maminkou. Je to těžký boj. Mně jednou zavolal přítel a sdělil mi, že bude tehdy a tehdy na tom a tom místě a hodlá s tím skoncovat. Šla jsem na to místo; spal klidně doma v posteli. Když jsem mu řekla, že doma jsem nechala na polštáři vzkaz, že když ho nezachráním, sama taky odejdu, vynadal mi do krav. bylo to neštěstí zase jiného druhu. co se ale týče rodičů, zjišťuju hlavně teď, jak velmi by mě - vlastně zde ani nelze, bohužel, užít podmiňovací způsob - jak velmi mě bude bolet, až odejdou. když ale někdo odejde vlastní rukou, je to strašné. sama jsem to ve svém okolí nezažila, jediné, z čeho tak můžu čerpat, je Werther, a toho samozřejmě nepovažuju za všeobsahující zdroj.
S tím spánkem to bylo myšleno spíše tak, že člověk si ho k němu připodobní. když jsem šla na to místo a byla jsem připravena, že o svůj život možná přijdu, cítila jsem najednou děsné prázdno. možná, že za to může náš jazyk, který to tak diplomaticky vyjadřuje - zesnout, spát navěky... cítila jsem se zkrátka klidná, jako před dlouhým spánkem, jako kdybych věděla, že mě nic už nečeká. že už není co řešit na tomhle světě. jen zavřu oči a nebude se mi zdát žádný sen.
co se děje po smrti, kdo ví? nejsem z těch, kteří pevně věří jedné představě toho, co se s člověkem stane - přijmu zkrátka to, co bude. bylo by zvláštní, kdyby člověk zcela zanikl, bylo by i zvláštní, kdyby se s ním dělo cokoli jiného. jediné, čeho se chci vyvarovat, je chovat se dobře za účelem toho, aby to po smrti bylo dobré... nebo nechávat si život až na potom. žíž a být dobrý, to se musí teď. ano, snadno se říká a hůře činí, nechci říkat, že jsem dokonalá. ale věřím tomu, že Bůh sám je vírou člověka, že je to to, co mu dává sílu, nevěřím ale, že by zasahoval jinak, než prostřednictvím člověka, tedy jeho víry. každý na světě něčemu věří. to je na tom to krásné; víra je pro člověka nezbytná. každý, kdo je v úzkých, se modlí. a možná si představuje vyšší sílu, která činí za něj, ale ve skutečnosti je to jen on, jeho vůle, jeho síla, kterou má díky oné víře. takže je důležité žít teď, i když nás po smrti možná čeká něco úplně jiného. třeba lepšího, třeba horšího. berme to ale tak, že jistota není; jistota něčeho plyne jen ze zkušenosti. (nebo, pravda, z velmi silné víry a přesvědčení). ale je to pravda; Bůh je všude, ve všem, v nás, a je onou naší vírou. on je to dobré v nás. Bůh je láska; zjistila jsem, jak pozdě jsem si uvědomila, že láska vždy obdivuje jen to dobré, jen ctnosti... a tak je vše propojené. a proto není vůbec hloupý ten, kdo tvrdí, že láska lidi zcela mění. ale dostala jsem se a dostala bych se jinam... už jsem moc málo stručná.) děkuji za odezvu!
17.03.2011 02:30:00 | Já Esther Ruth
Člověk, který si vezme život je jistě velmi nešťastný a to vím i z praxe.Má zlatá mamka si život vzala před deseti roky, jelikož trpěla čím dál většími depresemi a v dopise na rozloučenou mě napsala: Honzo, byl jsi mě dobrým synem, nezlob se na mě, že jsem ti tohle udělala, ale já již nemohu dále, již jsem dobojovala, tvá nešťastná matka.
A co se jedná Tvého...spánek je podobný smrti, tak jen dodám.
Nevím jestli je spánek podobný smrti, jelikož jsem ještě nebyl nikdy zcela mrtev :-)
Já a nejsem v tom sám, ale věřím, že až zemřem tak teprve začnem žít.Blíže na kl. smrt.Jinak fakt čtivé a zajímavě napsané.
16.03.2011 13:00:00 | Jeněcovevzduchukrásného
je to asi pravda. ale bohužel to byl úkol na seminář z literatury a já když nevím, tak píšu, co mi první přijde na mysl. bylo to psané trochu lehkovážně - co tam vplyne, to tam vplyne. přemýšlím nad tímhle tématem už dlouho, ale ještě jsem svoje úvahy nepovažovala za dostatečně uzrálé. tak jsem to ještě nazelenalé předala panu profesoru S. a dál nad tím ještě budu nějak uvažovat. i když ne příliš mnoho věřím, že z toho vyjdu nějak obratněji.)
12.05.2010 19:59:00 | Já Esther Ruth
zajímavé téma na podstatě možná nedoceněné knihy, zajímavé otázky i pokusy odpovědět... jak v úvaze, tak v komentářích... myslím, že dotýkající se každého, protože vede až na dno konstrukce našeho výkladu, proč žít a jak se stavět k tomu, co cítíme - jakou to má váhu (do krajnosti absolutní? žádnou?) - z toho vnímání se totiž hrozně moc odvíjí všechno naše jednání vůči vnějšímu světu, myslím že tím ospravedlnitelné (i když... špatné slovo... před kým nebo čím by měl člověk ospravedlňovat svůj život a pocity? lze to?)
bohužel, tyhle úvahy vždycky přinesou víc otázek než odpovědí; ale zručně napsáno
12.05.2010 18:27:00 | drsnosrstej kokršpaněl
to je potom těžká věc. jeho kokrétní vztah se neslučuje s jeho možnostmi. ne nadarmo má ta kniha v názvu slovo utpení. budu se nad tím muset zamyslet. když bereme lásku jako podstatu, zkrátka lásku obecně, je asi snadné ji považovat za synonymum života. je totiž potíž v tom, že všichni sice vědí, že každý prožívá lásku rozdílně (i když ne tak, že by nám unikala z onoho označení), mají ale pocit, že se jedná o nějakou neměnnou záležitost, která tkví právě v jádru jejich citů, totiž že jako by vlastnila nějaký obal, který se mění podle toho, k jakému člověku přijde, cosi uvnitř či nad či kdesi nebo nikde ale zkrátka je neměnné a je mimo její polidštěnou verzi, že v životě člověka se stává jaksi nedokonalou - není absolutně nezištná, není často nekonečně vytrvalá a tak podobně. je to něco, čeho nelze dosáhnout. a z důvodu bytí člověkem a bytí ve společnosti lidí se wertherovi stává láska nesnesitelnou. protože je neodevzdaná a odezdat nelze, není již potěšující. přeci nese potěšení, jen když se odevzdává. a ne-li, tehdy to přestává být slučitelné se životem. to je samozřejmě taky subjektivní, v případě werthera si ale myslím, že by to mohlo tak nějak platit. nevím, možná říkám hlouposti.
26.04.2010 11:32:00 | Já Esther Ruth
Mluvila jsi o uzákoněném přístupu k životu - a Werther spáchal sebevraždu, a zdálo by se, že z důvodů těch, že jeho ideály (láska) stojí v protikladu k životu, že jich jeho duše dosáhne se smrtí těla.
23.04.2010 13:33:00 | ludmil
to jsem se nejspíše někde špatně vyjádřila, nebo´t jsem vůbec neměla na mysli, že by si Goethe něco takového myslel. za prvé nevím, co si myslel, za druhé si nemyslím, že by si myslel toto.) naopak, právě se domnívám, že je to pro něj synonymum života.... inu já nevím, budu se muset podívat, kde jsem se spletla. každopádně s tebou souhlasím.
22.04.2010 14:15:00 | Já Esther Ruth
Myslím, že každý to stejně mohl a může zhodnotit a promyslet sám na základě všech dostupných zdrojů.
A Goethe si nemohl myslet, že láska stojí v protikladu k životu, to si myslejí dekadenti, pesimisté. Láska (co je to láska..?) ... láska... láska.
22.04.2010 12:21:00 | ludmil
řekla bych, že startérem byla vlnka. nicméně můj názor na tu věc je takový: nebyla to zcela nová věc, samozřejmě, nicméně jako by Werther zapsal a uzákonil jistý přístup k životu. často to tak přece chodí - že lidé rádi chápou knihy jako zákoníky. co se v nich dělá, to je povoleno, tím spíš, nestaví-li se autor onomu jevu na odpor. čili závěrem, řekla bych, že werther stojí kdesi ve zlatém řezu.... ani uprostřed, ani na začátku. ani přesně mezi polovinou a začátkem. zkrátka víte, cot tím myslím... 0,618
21.04.2010 14:01:00 | Já Esther Ruth
Mě "ne"dávno napadlo, že nikoliv Werther spustil vlnu sebevražd, nýbrž vlna sebevražd spustila Werthera. Mohlo by to tak být, jestliže umělec vyjadruje krizi celého svého věku.
Podstatnou otázkou o Wertherovi je, proč se jeho autor sám neodpravil. Je nejspíše hranice mezi smutkem a smrtí, která nikdy nezmizí. Smrt ovšem souvisí s mnoha filozoficko-náboženskými otázkami ohledně duše, stejně jako smutek.
19.04.2010 22:42:00 | ludmil