Jádro pudla

Předmluva:

Dámy a pánové,dovolte mi abych vás uvedl v pokušení.Zde máte jedinečnou příležitost nahlédnout do sebe sama, pod tu shnilou, scvrklou a pórovitou kůru do ještě nezkaženého nitra, kde se skrývá semeno-zdroj nového života.
Pozn.: Ludmile, pošli mě za následující řádky do horoucích pekel a ještě dál, ale tohle je můj názor a ten nezměníš.

***

Nečetl jsem Sokrata, Platóna, Aristotela a už vůbec ne Nietzeho.S pojmem „filozofie“ si teprve začínám pohrávat, ale dle mého názoru je to, že jsem dosud nečetl žádné světové filozofické dílo, pro mne momentálně výhodou.Tím, že nejsem obeznámen s myšlenkami největších světových myslitelů se toto mé dílo stává „čisté“ a nikdo nemůže říci, že jsem nějakou tu myšlenku přejal, či zkopíroval.Tolik k úvodu .
Vy, co čtete tyto řádky, jistě čekáte náznak děje…Marně!Také marně čekáte na ověření vědeckých fakt, které ostatně již všichni znáte.Při četbě se elegantně vyhnete otázkám pravdy a možnosti pravdy (protože PRAVDA je další pojem o kterém se nikdy nedozvíte úplnou pravdu) a zaujmete postoj naprostého souhlasu, kterému se stejně nevyhnete.Myšlenka, ze které jsem vycházel, se vám bude zdát z počátku dětinská ale postupně pochopíte, že vše dává smysl.Tou myšlenkou je věta: „Skutečnost je něco blížící se komatickému stavu a smrt je jen jedním ze stádií na cestě k probuzení.“
Existuje tedy skutečnost?Existuje svět, člověk, duše a Bůh…? Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí…Můj Již ne přítel, daleko zručnější filozof než já, mi pohotově odpověděl, že svět existuje. „Svět ano!“ Já bych si tím upřímně tak jistý nebyl, ale pro zjednodušení předpokládejme, že něco jako svět skutečně existuje.Tj. my ho vnímáme, jsme schopni do jisté míry popsat, na jeho části si můžeme sáhnout.Už tedy máme svět.A co my?Existujeme?Žijeme?Podle předchozí úvahy, schopnosti svět vnímat a do jisté míry ho ovlivňovat, nelze odpovědět jinak, než ANO.Takový budu egoista, že na chvíli opomenu všechnu světovou floru a faunu (která ostatně stejně nemusí existovat) a pro naše účely vám sdělím, že existuje svět a my.Co jen říci dál…Žijeme?Co je to vlastně život?Život je schopnost cítit bolest a tu pak předávat svému okolí.Tuto podmínku bychom splňovali.Život je touha jít za určitým cílem a tohoto cíle za každou cenu dosáhnout-to souhlasí.Ale co když vám řeknu, že život je probuzení.A zde se dostáváme k jádru pudla.Jestliže je totiž smrt cestou k probuzení a život JE probuzení, stává se smrt cestou k životu. „Probudit se“ tedy neznamená zemřít. „Probudit se“ znamená cítit srdcem.A cítit srdcem znamená žít.Ale žít není jen o tom CÍTIT, ale i CHÁPAT.Chápat smysl, jádro, hlavní uzávěr života…Pro zjednodušení budeme opět předpokládat, že ty čtenáři, jsi probuzen a plně chápeš odpovědnost, kterou jsi přijal tím, že žiješ.Úspěšně pokračujeme vpřed.Už máme svět a živého člověka.Teď se dostáváme k tomu, proč člověk chce vůbec žít.Proč neskončí své bytí,hned když spatří okolní svět?Snad proto,že cosi na tomto světě upoutá.Cosi mu dá naději.Naději na co?Na „lepší“ život?Inu to je zřejmě individuální.Každý si vytyčil jiný cíl, každý za ním jde jinou cestou.Někdo čeká většinu života jen na to až se mu cíl jeho cesty zjeví.Již ne příteli jednou mezi řečí vyklouzla z úst bezmála geniální myšlenka.Řekl: „Každý sedí na své existenci jako žába na prameni.“ Já bych tuto myšlenku jen drobně upravil do podoby „Každý sedí na svém žití jako žába na prameni.“ Protože my už víme, že existovat neznamená žít (a neživí na své existenci nesedí, ale leží), neboť existence není výsadou života.To život je výsadou existence.Nabízí se též otázka: „Proč vůbec žít?“ nebo „Co je na životě tak krásného?“.Na tyto otázky já vám odpovědět nedokáži.Odpověď budou znát ti, kterým se v lepších kruzích říká Rodina a Přátelé.Jich se ptejte.
Nakonec si dovolím obtěžovat vás se svým názorem na to, co je hnacím motorem života, co nás žene kupředu a nenechá nás ukončit dobrovolně své žití.Co je tedy tím pomyslným jádrem pudla?Dle mého názoru je to právě naděje kterou si v sobě každý z nás živí a bez které by to prostě nešlo.Snad je někdy bláhová a naivní, ale ať už je výsledek doufání jakýkoli, naděje směřuje naše kroky tam, kde je chceme mít.
Dosti často se bohužel stává, že se potkají lidé, každý s jinou nadějí.Jejich naděje se protnou a jedna z nich „zvítězí“.U člověka, který „prohrál“ pak dochází k depresím a může dojít i k úplné ztrátě nadějí.Z takovýchto lidí se mohou stát sebevrazi.Tito lidé se rozhodli, že přestanou být pomyslnou žábou na prameni.Ačkoli jsou svým počtem v menšině, jsou tu a, třeba neúmyslně ale přece, ubližují svým blízkým a lidem kolem sebe…
Co si tedy z těchto řádek odnést?Odneste si hlavně vědomí, že nikdo (absolutně nikdo!!!) není na tomto světě sám.Vždy je komu udělat radost, ale vždy je také komu ublížit.Najděte v sobě něco, pro co stojí za to žít.Žít a milovat.Nezapomeňte na naději a pamatujte že nikdy nechodí sama.Žijte okamžikem a radujte se i z těch nejhloupějších drobností, neboť podle dosavadních dostupných informací jsme na tomhle světě jen jednou…

Poznámka autora:

Tuším, že si v těchto řádcích nejednou protiřečím a mnohdy jsou souvislosti zmatené.Hlavní myšlenka, naznačená hlavně v závěru snad zůstává zachována.Děkuji za pochopení.

Váš Rejha