Psaní a já

No, je to už více, jak čtyři roky, co jsem začal s psaním. Vím to docela přesně, protože moje „prvotina“, která to všechno odstartovala stále existuje v elektronické podobě (datum vytvoření souboru je 22.12. 2005, ale vím, že to „dílo“ vzniklo o pár měsíců dříve) a dnes, když se na to podívám … no, řekněme, že i já sám vidím, jak hodně se od té doby můj um v psaní změnil. Zda k lepšímu nebo k horšímu nechám k posouzení jiným;-)
Ale proč to vůbec teď píšu? Nějak jsem nostalgicky zavzpomínal nad celým mým životem – nebojte, jen to o psaní tady sepíšu… - a přišlo mi to i tak trochu zajímavé. Tu zajímavost hned vysvětlím. A začnu hezky od začátku:
Od roku 200X a něco krátce předtím, propadl jsem světu počítačových her. Nečekejte však, že tu zmíním, jak nejraději morduju teroristy a jiné záporáky v nějaké střílečce, to ne! Mě zaujaly zprvu strategie a adventury (na závodní hry ani letecké simulátory jsem nikdy nebyl a asi ani nebudu). Později přibily RPG a vlnu mého zájmu si strhly kompletně na svou stranu, přeci jen svým pojetím se nejvíce blíží tomu psaní.
Teď s odstupem času dovedu s trochou nadhledu říci, co mě na hrách tolik fascinovalo. Jistě nějaké to odreagování tam také je, ale většinou se jedná o příběh a o svět hry.
Vlastně můj osobní názor je takový, že počítačové hry jsou evolucí tohoto odvětví zábavy jako takové. Na počátku byly knihy, po nich nastala vizuální stránka příběhů, kdy si fantazie mohla dát pauzu a i ten méně nadaný se mohl ponořit do světa představ, i když někoho jiného, ve filmu. No a nakonec a prozatím poslední evoluční příčka patří počítačovým hrám, kdy hráč/divák má možnost nejen být divákem příběhu, ale také jeho tvůrcem, kdy příběh přímo ovlivňuje a vytváří (samozřejmě, jak u které hry a ne každá má takovou kvalitu a úroveň…) tím, jak postupuje vpřed hrou.
No, krapet jsem se o hrách rozkecal, pardon, hned budu pokračovat k věci.
Víte, co vám vznikne, když skloubíte fanouška nějaké věci a dáte mu mysl mé (samozřejmě myšleno osob jako jsem já) maličkosti? Dostanete rýpala, někoho, kdo po čase, kdy vystřídá pár desítek her stejného žánru začne vidět určité chyby, detaily, které nejsou zásadní, ale u kterých si ten dotyčný říká: „Kdyby tam tak tohle udělali takhle a tamto zas vynechali a tohle takhle vylepšili, … ta hra by byla BOŽÍ!“
A moje maličkost nakonec z nějakého divného důvodu, který mě samotnému nějak unikl, se to rozhodla sepsat. Tím myslím své nápady, prostě napsal jsem svou „dokonalou“ představu PC hry. Poté už stačila jedna povahová vlastnost a tou je to, že nerad dělám věci, které nemají smysl. Proto jsem z internetu vytáhl seznam českých (také slovenských) vývojářských studií a jal se otravovat jednotlivé vývojáře s prosbou, aby se vyjádřili a řekli mi, zda má nějaký smysl to vůbec psát. A náhodou se jeden člověk ozval.
Přeskočím zdlouhavé a zbytečné sepisování toho, jak jsem v „mezifázi“ pracoval na počítačových hrách, což stejně skončilo bez valného výsledku (hold velké oči, naivita a ještě pár drobností) a shrnu to jedinou větou. Mé myšlení je většinou plně realistické, ale jsem též snílek a když se mé snílkovství utrhne ze řetězu, naprosto jsem pohlcen.
Nakonec jsem však tvorbu PC her opustil, nejsem žádný programátor, kreslit neumím, ani hudbu nestvořím, a tak, když jsem si řekl, že bych si dialogy – pro hry – mohl vylepšit psaním, zahájil jsem svojí pisatelskou kariéru, která mě krátce na to strhla a nepustila až dodnes. A to jsem u většiny věcí (koníčků jako: sbírání něčeho, různých sportů apod.) vydržel vždy nanejvýš tak dva roky.
Avšak v psaní, jak jsem si časem uvědomil, se člověk bude vždycky posouvat dál. Pořád se vyvíjet s tím, jak bude stárnout, zažívat nové věci, které ho budou ovlivňovat a měnit, takže nakonec člověk bude mít vždy o čem psát a jak to psát. Nechci říkat, že bych v psaní byl, kdo ví co, ale díky svému věku, povaze a myšlení si i já uvědomuji, jak se můj styl, příběhy a samotný přístup k psaní pozměnil. Prvotní sepsání příběhu a následná okamžitá publikace na internetu je minulostí, kterou nahradila několikerá korektura a snaha dát tomu jistou „úroveň“. Sám sice nevím, zda mě to psaní samotné bavilo zezačátku víc, než třeba dnes, ale v dnešní době mě těší věc jiná. Tou věcí je čtenářská pochvala od někoho, kdo si té práce a času stráveného nad jednou povídkou (za současný čas bych dříve sepsal asi tři, možná i víc povídek…) všimne.
Možná by někoho zajímalo, co získám tím svým psaním? Zda chci, aby mi nějaká kniha vyšla a já bych mohl říci jediné: „Jsem realista a snílek v jednom. Na jedné straně vím, že třeba zamýšlet se nad tím, jak bych se psaním živil je hodně, ale hodně v našich podmínkách bláhové a naivní, až skoro nemožné, ale na stranu druhou bych si přál, aby minimálně ta jedna jediná knížka – která by třebas zapadla na pultech knihkupectví a rychle zmizela v propadlišti času – nesla pod názvem díla mé jméno. Bylo by to určitě největší ocenění za tu práci, čas, úsilí a snahu, kterou jsem psaní objetoval. Ale takhle určitě smýšlí většina lidí, která kouzlu tvorby příběhů a divotvorných světů přičichla. A kdo ví, třeba se jednou toho „ocenění“ i já dočkám. A když ne já, tak ho ze srdce přeji všem ostatním.“