O psaní

Není to tak dávno, kdy jsem kvůli stěhování balil svých pár švestek a při tom prolézal i ty nejzašší kouty skříní, které většina z nás nenavštíví ani za rok, ani za dva, možná ani za deset. Taková místa znovu objevujeme jen tehdy, když se třeba stěhujeme, nebo když nás přepadne nějaký hodně drastický záchvat uklízení. Myslím, že všichni známe ten pocit, když pak v takových místech někdy objevíme hotové poklady – věci, na které jsme už dávno zapomněli, ale které jsme tam z různých důvodů uchovali. Spolu s tím, jak je znovu držíme v ruce, vracejí se nám staré vzpomínky a někdy i hřejivé pocity tam uvnitř. Já jsem v jednom z takových skříňových koutů mezi mnoha jinými poklady našel i svůj starý sešit.
On už vlastně byl starý v té době, kdy jsem ho dostal. To bylo kdysi, když děda vyklízel sklep. Když jsem ho lovil z pod ostatních papírů, musel jsem se v duchu pousmál. Uvědomil jsem si, že se ten sešit stal takovým pokladem už podruhé a i tentokrát trpělivě čekal několik let na svoje znovuobjevení. Ten sešit se pro mě už stal něco víc, než jen pár svázaných papírů.
Vždycky jsem měl rád staré věci. Věci, u kteých už na první pohled můžete říct, že mají něco za sebou, že si s sebou nesou nějaký příběh, a můžete jen hádat, co všechno viděly, co všechno „prožily“. Jako by za ty roky navíc, kdy už všechny ostatní „obyčejné“ věci dávno zmizely, získaly svoji vlastní osobnost. Tohle všechno jsem si tenkrát uvědomoval a sešit si schovával jako vzácnost. Když už jsem se nakonec odhodlal ho použít, nechtěl jsem, aby sloužil jen k nějakému „bezduchému“ čmárání nebo piškvorkám... začal jsem si do něj psát příběhy.
Když tak poslouchám ostatní autory mluvit o svém psaní, hlavně o svých začátcích, často mě mrzí, když někteří říkají: „Tenkrát jsem ještě psal kraviny, vůbec to nebylo dobré.“ Myslím, že je to škoda. Vždyť všechno co jsem napsal, mělo pro mě vždycky nějaký význam. Hlavně tedy v době vzniku, ale i později bylo vidět, proč jsem ty věci napsal, tak jak jsem je napsal. Připomínaly mi, jak jsem se tenkrát cítil, jak jsem myslel a co pro mě zrovna v tu danou dobu bylo důležité. Vlastně by se dalo říct, že kdybych si všechna ta „díla“ řadil za sebou, byl by to pro mě jakýsi zašifrovaný deník. Takový deník, kterému bych rozuměl nejlépe jen já sám a jen já bych v něm dokázal odhalit mnoho skrytého.
Jak jsem tak v ruce držel ten starý sešit, přemýšlel jsem nad tím, proč se vždycky tak „styděl“ jít se svými výtvory „mezi lidi“. Možná, že to bylo proto, že většina z toho, co jsem kdy napsal, byla v jistém smyslu osobní a já sám jsem vždycky býval spíše uzavřený člověk. Nejvíce k tomu asi přispělo zranění, při kterém jsem málem přišel o život. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré a pro mě se od té doby změnilo hodně, hlavně v mém chápání života a světa okolo. Proto i moje psaní začalo být více zamyšlené a později, když se přidaly i rodinné problémy, i hodně depresivní. V té době jsem se taky začal učit hrát na kytaru a psaní společně s hudbou se pro mě staly jakýmsi útěkem ze světa, který jsem nechápal nebo nechtěl chápat.
Věc, která mě teď trochu mrzí je ta, že hodně příběhů a nápadů jsem na papír dostat ani nedokázal. Psaní pro mě totiž není jen věcí chvíle, kdy bych si jen sednul a prostě něco vymyslel. Příběhy mě napadají samy od sebe a nikdy nevím, kdy ten moment přijde. Párkrát jsem se pokusil něco vymyslet a napsat „na povel“, ale nikdy to nedopadlo dobře. Alespoň mě samotnému se takové příběhy nikdy nelíbily. Když už ale přijdou, nějakou dobu mi musí sedět v hlavě, než o nich začnu psát. Odehrávají se a postupně nabírají konkrétní podobu, jako když se z mlhy nejdřív vynoří obrysy a až později se objevují detaily. Děj se odehrává znovu a znovu a některé části občas ani sám nedokážu popsat. Postavy z těch příběhů ožijí a prožívají svá dobrodružství v mojí hlavě. Je to takový zvláštní vztah, mezi autorem a jeho postavami. Každá je jedinečná, tak jako normální lidé, a možná proto jsem spoustu příběhů nezveřejnil nebo dokonce ani nenapsal. Možná mi byli až příliš blízcí. Možná jsem někde uvnitř prostě nechtěl ostatním nechat nahlédnout dovnitř sebe.

Pořád mluvím o příbězích. Je pravda, že jsem se občas pokusil složit i nějakou básničku, nebo dokonce písničku, ale výsledek se mi většinou moc nelíbil. Hudba a psaní se u mě ale dost silně prolínají. Hudba je totiž obrovskou součástí mého života už od dětství a to se zákonitě muselo projevit i na mém psaní. Když poslouchám hudbu, někdy mě napadne příběh a naopak, psaní příběhů mi jde někdy lépe při poslechu hudby. Skládání písniček a básniček mi ale asi nejde hlavně kvůli rýmům. U „prózy“ se mi líbí ta obrovská volnost ve volbě slov. Člověk si je může vybrat podle sebe a i když vždycky musí myslet i na tu „melodickou“ část, bez rýmů má mnohem větší možnosti. Tedy alespoň já to tak cítím.
Od svých „spisovatelských“ začátků jsem už několik příběhů zveřejnil a občas jsem byl reakcemi a komentáři příjemně překvapený. Občas jsem psal pro pobavení, občas pro zamyšlení. Někdy jsem psal pro někoho, jindy pro sebe. Vždycky jsem ale psal pro radost, protože z donucení psát nedokážu. A když se některý z mých příběhů líbil i někomu jinému, o to větší ta moje radost pak byla.
Ten sešit mi teď zrovna leží na stole. Do kouta skříňě už ho nedávám. Teď už ho mám většinu času hezky na očích a spolu s mými starými příběhy mi připomíná i všechny ty postavy a osobnosti, které se mnou strávily ať už delší nebo kratší čas. Připomíná mi, jak jsem psal, jak píšu a v tom zvláštním jazyce, kterému rozumím jen já, i to jaký jsem.