Mimochodem...

Snad je to podzimem, který je všude kolem, snad něčím méně zřejmým…

Každopádně se mi často vrací myšlenka – jak prchavá, nestálá a malicherná jsou naše přání, myšlenky a sny. Ne, nechci být negativní a nechci se kárat za to, že jsem člověk, ale nemohu si pomoci.

Ráno vstávám v určenou dobu, abych se neochotně došourala na záchod, pak s kartáčkem na zuby před umyvadlo, abych si jako skoro každé ráno, kdy vstávám z donucení, zopakovala fantastickou větu Helenky Růžičkové: „Neznám tě, ale umyju tě!“ - to aby se mi lépe šlo vstříc novému pracovnímu dni. Dost často už se mi daří nachystat si večer to správné oblečení pro další den, ale stejně se občas přistihnu, jak jen tak bezmyšlenkovitě koukám do skříně a bezradně posouvám ramínka z jedné strany na druhou. „Na jakou barvu máš dnes náladu?“, ptám se sama sebe, pokud nějakou odpovím, je to ještě v pořádku; sem tam se mi však stane, že prostě nevím. Já?! Já, která si vždycky ví rady a nějak to prostě vyřeší a udělá, ať už je to cokoli a ač výsledky vždy nesplňují náročná očekávání objednatelů.
„Co se to se mnou děje?“, řekla jsem si nedávno při vypravování pošty (tím začínám každý pracovní den), „Jsem to ještě vůbec já?“ Kam se sakra poděla ta holka, co měla mezi dětmi pověst té, co klidně zbije i největšího kluka a dupne učitelce na nohu, když se jí nelíbí, co po ní ta paní chce. Uznávám, že jsem byla poněkud nevychovaná, arogantní, drzá a oprsklá, ale byla jsem svobodná, byla jsem to já… Léta základní školy rychle utíkala a v jejich průběhu jsem se vlivem prostředí a lidí, mezi kterými jsem se pohybovala postupně měnila... asi jako lipové polénko, ze kterého vytrvalý řezbář nakonec vyřeže přesně to, co si přeje. Po první změně školy jsem se ocitla mezi úplně jinými dětmi, které byly ještě drzejší než já a co víc, byly drzé na mě. Byla to pro mě nepochopitelná situace, se kterou jsem se musela vyrovnat, jak nejlíp jsem uměla. Nepřišlo mi, že jsem se tolik změnila, ale musela jsem sklonit hlavu a nečnět nad dav. Tato škola mě naučila víc než počítání rovnic a rýsování lichoběžníků, pochopila jsem, že ne vždy budu šéfem já a že svět se netočí podle mě. Pochopila jsem, našla si své místo a úspěšně se zařadila mezi ostatní, takže nastal čas zvednout kotvy a odplout dále… Je téměř s podivem, že při loučení ti lidé, kteří mě ze začátku chtěli srazit na kolena, brečeli a že já je nechtěla opustit.
Dostala jsem se, přesně jak se píše v pohádkách, za hory, za lesy, za řeky – skutečný lán světa, znovu na začátku a znovu připravena najít si své místo a nějak se prosadit. Měla jsem přece jen něco za sebou, takže jsem měla tušení, co mě na začátku nového školního roku čeká, a to mě ani ve snu nenapadlo přemýšlet nad tím, že mimo chování také jinak mluvím, protože 300 km znamená jiný kraj, jiný mrav, ač se jedná o stejnou republiku. Až na tuto negativní okolnost mě však mí noví spolužáci přijali velice dobře. Někteří sice měli výhrady, ale nikdy jsem nebyla tak bázlivá, abych se zabývala názorem každého, kdo mi zkříží cestu. Lidé, kteří mě zaujali a považovala jsem je za podstatné, mě vzali mezi sebe bez mrknutí oka. Ano, smáli se mému „moravskému přízvuku“ a spisovné mluvě, ale nebyl to posměch. V srdci Čech jsem se naučila „mluvit“, užívat prostředků hromadné dopravy a především jsem pochopila, že tady (zdánlivě) nikomu nevadí, když je člověk sám sebou, a tak jsem zase začala pracovat na svém já. V momentě, kdy jsem se měla rozhodnout co dál, jsem možná udělala chybu, ale to už teď těžko posoudím… Místo školy, která by mě jistě bavila a přiblížila by mne zpátky mému domovu a dětství, vybrala jsem si variantu příznivější rodinné peněžence a pracovnímu trhu, začala jsem studovat v Praze.
Za čtyři roky, které jsem v ní prožila, jsem vážně vděčná, dopřála mi mnohé a je pravda, že bez ní bych byla také trošku jiná než jsem teď. Naučila mě nevěřit nikomu, rychlému rozhodování, ale také tomu, že nic není zadarmo a chci-li něco skutečně hodnotného a pořádného, musím tomu hodně dát. Naučila jsem se psát na stroji, kamarádím se se základními kancelářskými programy, odprezentuji před publikem téma, prodám bižuterii i svatební šaty, zvládám poslat cizince na místo, kam chtějí dojít, k čemuž mi většinou stačí pár cizích slov a znám dost podob a tváří lásky. Ty čtyři roky mi vůbec neutíkaly, příšerně se vlekly a já se těšila, až skončí a já konečně budu moct dělat něco užitečného, něco z čeho budu mít dobrý pocit a co mě bude naplňovat. Protože škola mě každopádně nenaplňovala, rozhodla jsem se, že než vysokou, to raději půjdu studovat život.
Vzala jsem to tudíž hákem a vrátila se zpátky domů, abych dělala výchovný dozor dětem. Zkušenosti v oboru jsem v podstatě neměla, ale usoudila jsem, že nejsem ani tak neautoritativní, ani tak neschopná, aby se mi to vymklo z rukou, a tak jsem se na tři krásné měsíce vrátila do zapomenutého kraje, kde s každým novým poryvem čerstvého větru dýchám a přitom cítím, že žiju. Další lekce mě obohatila o poznání, že dáš-li mezi kolektiv lidí z celé republiky 4 Ostraváky, budou po týdnu všichni mluvit ostravsky. ? A taky jsem zjistila, že se můžu regulérně zamilovat do kluka, který nemá dokonalý vzhled, není šéfem skupiny a nesnaží se jím být, je tak trochu stranou, ale přesto ho všichni považují za právoplatného člena; co na tom, že má brýle, atopický ekzém a bydlí úplně jinde než já?! Po návratu do reality jsem zamířila na západ do mé oblíbené Plzně, kde jsem párkrát navštívila místní učebny filozofické fakulty, abych pak zcela mimo mé dosavadní vzdělání zkoušela radit lidem v oblasti financí.
Prodávala jsem v lahůdkách (od té doby vím, že lahůdky lze kupovat jen v malých, prověřených krámcích a že není na škodu vycházet s prodavačkami dobře, neboť jinak hrozí, že se vám pomstí nějakou méně jedlou „dobrotou“) a obloukem jsem se dostala zpátky k veřejné správě, mému původnímu oboru, která ze mě za rok a půl praxe udělala cynika. Cokoli mi o naší politické, ekonomické a správní situaci řeknete, vám uvěřím; nic tu totiž není nemožné, jak se přesvědčuji skoro každý den.
Abyste tedy zcela pochopili, vrátím se teď zpět na začátek (u kružnicových problémů je to obvyklé): „Co že se tedy stalo s mým já?“ Poté, co najdu vhodný kostým pro konkrétní den, zapnu iPod a s hudbou různých žánrů, stylů a kontinentů vyrazím vstříc svému zaměstnání.
Poté, co se pozdravím se známými, které cestou potkám a sem tam s někým z nich prohodím pár vět, odemknu vstupní dveře, které za sebou bezprostředně po vstupu uzamknu. Určitým způsobem a rychlostí (to podle nálady) vyjdu schody do patra, abych zapsala čas svého příchodu, vrátím se do přízemí, odemknu dveře kanceláře. Odložím přebytečné svršky, jdu zapnout počítač a postavit vodu na čaj, přihlásím se do systému, podívám se na došlou mailovou poštu, zapíšu si do docházky čas příchodu, zaliju čaj a začnu s odesíláním pošty. Touto činností se bavím každý den do půl desáté, načež své dílko předám kolegyni v podatelně, aby ty obálky ofrankovala a zkontrolovala, zda jsem je správně zapsala do podacího archu pro poštu. Po rozdělení doručenek a uvaření nového čaje mě čeká svačina, při které kopíruji dokumenty, které jsou určeny pro zveřejnění na úřední desce. Do oběda ještě stihnu navštívit úřední desku a zaktualizovat její webovou podobu, připravit texty pro hlášení městského rozhlasu a namluvit tyto duchaplné texty do počítače. Čím se zabývám odpoledne, nemá cenu rozepisovat, svůj dopolední program jsem zde zjednodušeně sepsala především pro názornou ukázku jednotvárnosti a neměnnosti mé práce. Došla jsem totiž k závěru, že právě toto je hlavní věc, která mě tak ubíjí. Jsem kreativní člověk, který rád dělá nové věci, učí se nové zákonitosti a někam se posunuje, poslední dobou mám však pocit, že trčím na místě, a co je horší, podklad pod mýma nohama je nejspíš něco jako rašelina, neboť se do něj postupně nořím a propadám. Když se k tomu připočte nařízení vlády a škrty v platových výměrech, nutí mě to k přehodnocení mého pracovního života. „Vysoké, otevírejte brány, přicházím!“