CO JE JEŠTĚ ABSURDNÍ A Z ČEHO UŽ SE NEDÁ DĚLAT PRDEL?

Hranice mezi absurdními a vážnými věcmi je velmi tenká. Moment, kdy se z absurdity stává to, čemu se již nelze smát, je mnohokrát nepostřehnutelný. Na některých věcech se shodne většina lidí, ale u jiných to, co je pro jednoho ještě absurdní, je pro druhého důvod k vážnosti, ať už z jakékoliv příčiny. Možná je to také proto, že oba tyto pojmy jsou abstraktní. Každý má s nimi spojený jiný zážitek, představu nebo jen jinak chápe jejich význam.
Práce je psaná z mého pohledu - jistě nebudete mít ve všem stejný názor, neboť jsme každý jiný. A nemáte pocit, že je to tak dobře? Vždyť by to byla nuda, kdyby byli všichni stejní - stejně vypadali, měli rádi stejné věci… to je velmi absurdní představa. Mým cílem není se do vašich názorů trefit, ale chci vám prezentovat ty své a třeba i někoho vyprovokovat k zamyšlení.
Již jste slyšeli o jedné z posledních novinek - chtějí zrušit porodné. Tedy samozřejmě ne úplně, aby nevypadali jako „ti zlí“, ale chtějí ho zredukovat. A to následovně: porodné bude jen za první dítě. Také se vám to zdá absurdní? Proč za první ano, ale za ostatní už nic? Samozřejmě i na tuto otázku mají argumenty: vždyť přece za další děti máte (podle nich) již minimální výdaje (máte všechno schované jako např. kočárek a oblečení). Už vás přešel smích? Mě tedy ano. Myslím si, že výdajů kolem dětí je velmi mnoho, ať máte kočárek nebo ne. A pokud přijde další dítě neplánovaně, tak jistě v klasickém malém bytě se sklepem metr krát metr nemáte kočárek schovaný. Nahlédněme nyní na chvíli do budoucnosti… V roce 2030 by každý třetí člověk měl být důchodce (tzv. grey revolution). Zkuste si to představit pohledem kolem sebe a počítejte… Ještě vám to nepřijde děsivé? Proti starším lidem nic nemám - zaslouží si úctu stejně jako každý člověk. Ale děsivé mi to přijde z pohledu práce (tedy počtu pracujících) a dětí a dalších věcí. Oni to vlastně důchodci budou asi jen věkově, neboť pokud budeme pokračovat v tomto trendu a populace bude i nadále stárnout, tak za chvíli budou lidé z práce odcházet rovnou „do hrobu“ (nebude, kdo jiný by práci dělal). A na důchod zkrátka nezbude čas. Proto si myslím, že lidé, kteří se rozhodnou mít děti, by měli být podporováni. Vždyť pouze vyšším počtem narozených dětí lze „přibrzdit“ stárnutí populace.
Nyní přeskočíme zhruba osmnáct let od narození a podíváme se na téma, které je aktuální již neuvěřitelných šestnáct roků a zatím stálo asi 600 miliónů korun. Ptáte se, co se skrývá pod tímto drahým a tak dlouho připravovaným projektem? Je to státní maturita. Není absurdní to stálé rušení a obnovování některých věcí? Nechci soudit, zda je lepší nynější systém nebo navrhovaná státní maturita. Ráda bych, ale poukázala na absurditu tohoto problému, a to z hlediska dlouhé doby řešení problému. Školy neustále posílají učitele na různá školení ohledně „nové“ maturity, které jim přidělávají starosti jak finančně tak i časově (např. zajištění suplování). A navíc platnost těchto školení stejně do dalšího pokusu o „nastolení“ nového systému vyprší. Ovšem zoufalství nepropadají pouze učitelé, ale také „chudáci“ studenti. Mezi studenty patřím i já. Zprvu, tak jako asi většině, mi to přišlo směšné - neustálé dohadování a změny. Ale po nějaké době, kdy zjistíte, že se „tam nahoře“ vážně nejsou schopni shodnout (a buď tyto pokusy zrušit nebo zrealizovat) vám úsměv zmrzne na rtech. Konec září již stojí za dveřmi, ale maturanti stále nevědí na co se připravovat. V polovině října se bude psát pokusná zkouška a podle ní padne rozhodnutí. Takže vše může být ještě jinak. Jestliže přehlídneme, že studenti jsou minimálně tři roky učeni nějakému systému a najednou, pár měsíců před maturitou, se to změní, tak v případě učitele, který není schopný reagovat okamžitě na novinky, by se dalo říct, že se na ně valí katastrofa. „Tak bude nebo ne?!“ Tuto otázku si pokládá mnoho lidí a nezáleží na tom, jestli si přejí kladnou nebo zápornou odpověď. Předpokládám, že nyní by si všichni oddechli, kdyby konečně věděli, s čím mají počítat. Jenže s čím si můžete být dnes jisti? Kolikrát ji již odsouhlasili a kolikrát ji znovu zrušili? Nesčíslněkrát. Trošku mi to připomíná výrok krále z pohádky, který pravil: „Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.“ V našich pohádkách všechno dobře končí, ale bohužel, my nejsme v pohádce a tak stále nevíme, jak to vlastně bude…
Další pojem, který se nás může týkat v každém věku a stále v mnoha lidech vzbuzuje nedůvěru, je alternativní medicína. O alternativní medicíně vám mnoho lidí řekne, že je přece „absurdní a absolutně nemožná“ - aby např. mačkáním (samozřejmě správných) bodů na rukou a nohou ulevilo například od bolesti určitých orgánů nebo kloubů. Natož, aby mohli pomoci ty „odporné“ pijavice, kterých se většina lidí štítí a obává. Jenže když nějakého člověka potká například onemocnění žil a každý lékař mu jako jedinou možnost nabízí uříznutí nohy, jde veškerá legrace stranou. Někdo známí mu poradí, aby zkusil léčitele. V první chvíli bude reakce nejspíše záporná, ale verdikt lékařů se stále nemění. I ten, kdo těmto „věcem“ celý život nevěří, se ve chvíli nouze může rozhodnout zkusit návštěvu absolvovat. Vždyť jak se říká: „Tonoucí se stébla chytá.“ Léčitel mu nabídne možnost léčby pomocí pijavic. Nevím jak vy, ale já bych nejspíš vytřeštila oči a s „hnusem“ se otřásla. Jenže mě nejde o nohu. Viděla jsem tyhle „potvůrky“ pomáhat člověku, který měl žilní onemocnění, a lékaři mu opravdu řekli, že jinou možnost než amputaci nohy nevidí. Nebyl to příjemný pohled na něco, co vypadalo jako menší černá žížalka „přisátá“ na noze člověka a zvětšovalo se to do velikosti vypaseného slimáka… Ale tomuto člověku to nepřišlo vůbec absurdní, neboť díky pijavicím měl velkou naději, že o nohu nepřijde.
A blížíme se ke konci života…a pak přijde smrt. Přijde vám absurdní, když někdo mluví o smrti? Možná, pokud je to mladý člověk a jak se říká „má celý život před sebou.“ Ale s tématem smrt je spojen i termín eutanazie. Při tomto slově mi běhá mráz po zádech. A rozhodně zde není místo na šprýmy. Názory na eutanazii jsou velmi rozporuplné. Jako význam tohoto slova se uvádí: smrt z milosrdenství; usmrcení nevyléčitelně nemocné a trpící osoby na její žádost, ze soucitu. Máte pocit, že se právě vás toto téma netýká? Domnívám se, že do situace, kdy nás někdo bude o eutanazii žádat nebo naopak, kdy se v roli žadatele ocitneme my, se může dostat každý i když je to děsivá představa a nikomu, bych to nepřála. Toto téma bylo, a myslím si, že stále je, velmi „přetřásané“ a nejasné. Vždyť kdo může rozhodovat o životě? Tvrdit, že víme, co bychom udělali, je podle mě velmi absurdní. Nikdo přeci neví, jak přesně by se zachoval - ať na místě smrtelně nemocného člověka nebo na pozici žádaného. Nebo jste ještě přesvědčeni, že víte? Zkuste se na chvilku zamyslet… nejspíš nebudete muset jít daleko pro příklad, kdy jste se reagovali jinak, než jste předpokládali (a to se ani nemusí jednat o tak závažnou situaci). Stále jste si tak jisti?
Na několika příkladech jsme si mohli ověřit, že situace, které jsou ještě absurdní, a ty, z kterých už se nedají dělat vtipy, jsou obvykle spojeny. Mnohokrát záleží na úhlu pohledu nebo také na okolnostech. Svět není černobílý, a proto ani jednotlivé situace nelze „zaškatulkovat“ a „polepit“ cedulkami: „absurdní - tomuto se můžete smát“ a „vážné – z toho se nedá dělat prdel“.