snad každý někomu patří.

klika patří dveřím. a ještě snad nějakou chvíli to tak zůstane. někde kliky utíkají a dveře nic. vlastně dveře jdou taky a místo nich přicházejí moderní bez klik, na kartu, na čip, na dobré slovo. je to neosobní a když jim dojde šťáva, jste namydlení.
televize patří majiteli. televize, jako bedna anebo plochá deska. ta, co vás „baví”. máte ji doma a chvíli se radujete z nového majetku. je vaše. po týdnu už začnete přemýšlet, že to tak úplně není pravda, a po měsíci je vám už naprosto jasné, že jste jen zaplatili, ale vy patříte jí. jsou lidi, co tuto lest prokoukli, ale moc jich není. znám jednu blogerku, „pražskou češku”, co to o sobě tvrdí, jinak už nikoho. já to sice vím, ale ta bedna mě má v hrsti, protože to ví taky.
pořídíte si mimino s úvěrem na devět měsíců a myslíte, že je vaše. časem zjistíte, že je babiččino, školy, ulice, počítače a nakonec mu sloužíte taky.
pořídíte si mazlíka. ne milence. u milence nikdo nepochybuje, že si pořizuje svého majitele už při výběru. leda byste byli lakotný boháč. nejste, tak proč o tom mluvit.
takže máte mazlíka a pokud nejste myslivec anebo český vesničan socialistického typu, u kterých je vše živé jen jako dveře na pantu... otevřít, zavřít a namazat, tedy nakrmit. takže váš nový mazel už po několika hodinách... kecám. po pár minutách je vám jasno, že jste si pořídili dalšího majitele sebe sama.
a když připočtu počítač, banku, mobil a vaši lednici, zjistím, že patřím tolika věcem, zvířatům a lidem a institucím, že vlastně nejsem sám sebou.
tak proboha, co ještě po mně chcete?!
ps: někdy je docela fajn někomu patřit. někdy... a někdy stačí jen ten pocit. někdy...