chaotická přítomnost a touha po řádu

vykleštěná free cokoliv versus volný styl, který se jim ale pranic nelíbí, což je jenom důkazem, že ho tak ani nechtějí. jen ať jim to zní.
a pak jsou tu děti a pejsci, jako lakmusové papírky, kteří vyžadují řád přímo dychtivě a když z nemohoucnosti ho rodičové dát nemohou, anebo nově, tj. posledního téměř půl století, přímo něchtějí tzv. vědecky omezovat od prvopočátku. tak vzápětí nastupuje stará poučka - nedostane-li pospolitý lid mantinely, vytvoří si je sám, což u dětí a pejsků platí stonásobně. a tak mantinely dneška se posouvají přímo vesmírně se stejnou dávkou chaosu. a pak je tu představa mříží a bezbřehé volnosti a všichni unisono řveme - volnost! a volíme levici... a přitom nostalgicky vzpomínáme na řád minulých režimů. i hitler dokázal tuto zemičku během pár dnů převést z levé strany na pravou... na silnici. a komunista dával právo na práci... s bičem v ruce a měl výsledky...
jsou ještě volné duše v počtech promilních a budou proto volat jediní oprávněně.
a pak je právo na život a právo na smrt. první část práva už dokážeme inzerovat jako důkaz humanity pro „zaostalé“, přičemž druhou šmahem zapuzujeme jako neoprávněnou. křešťanská tradice nás zavazuje a strach z jakýchkoliv doteků smrti děsí. japonští pozůstalí sebevraha hradí škody a křesťanští už nevylučují ze hřbitova, ale jenom proto, že už o tuto výsadu málokdo stojí. a společensky je neúnosné o smrti mluvit, stejně jako se o ni postarat důstojně.