Knihomolka

Miluji knihy, je to můj svět, který mi nikdo nevezme. Knihy jsou pro mě útěkem, snem, mimorealitou. V knihách najdu vše, co potřebuji nebo najít chci, popřípadě hledám a nedokážu popsat. S knihou jsem se sice nenarodila, ale provázela mě od útlého dětství. První byl velký červený malovaný atlas plný dětských obrázků ročních období, jídla, ovoce, zeleniny přes činnosti, zaměstnání a spoustu jiného. S druhou třídou přišel čtenářský deník a vášeň v knihách. Pohádky, neodmyslitelná součást mého dětství, plynule přešly ve foglarovky a knihy podobného žánru. Na mém vztahu ke knihám má velkou zásluhu můj starší bratr, se kterým jsme po nocích tajně četli knihy a kazili si oči. Ne nadarmo nám maminka vyhrožovala zabavením knížek, když jsme je měli ukryté pod sešity, že se jako učíme.
S přechodem na střední školu jsem dočetla všechny foglarovky, které jsem po různu sehnala a začala se inspirovat seznamem doporučené literatury. Objevovala knihy už naprosto různých žánrů – povídky, básně, divadelní hry… A literatura mě začala velice ovlivňovat. Pan Fulghum mi vnukl pár filosofických podnětů a ukázal pár souvislostí z uměleckého, historického a náboženského pozadí. Paní Němcová mi dala odpočinout u Babičky a jiných povídek, kdy jsem se mohla procházet bosá po vesnicích, pást krávy a sbírat bylinky. Pan Čapek mě nechal přemýšlet nad vyústěním detektivního příběhu a otázkou, kdo je vrah stejně jako paní Christie. Pan Moliére mi vtipně popsal dnešní špatné vlastnosti stejně jako pan Shakespear, který řešil, zda „být či nebýt“. Paní Wilsonová mě zavedla do světa aktuálních mentálních nemocí a závislostí, jiný německý voják mě dojal popisem, jaké to bylo za války a co vše musel nebo nemusel dělat. Židovská zajatkyně se vyznala, co vše přežila v koncentračním táboře…
Takto bych mohla pokračovat. Je velice málo knížek, které mi vůbec nic nedaly nebo mě nijak neovlivnily. Každá vložila střípek do mozaiky mého pohledu na svět, knihy mi ukázaly, jaký život byl, je a možná bude. A co víc, díky knihám mám zásobu slov a pozoruji, jak je čeština nádherným jazykem. Proto mě tak bolí, že upadá a mí vrstevníci raději používají angličtinu. Ano, je důležitá, ale co čeština? A propos, v literatuře se schovávám pod lavici, protože mě číst baví, a to není moderní. Baví mě číst knihy z různých období a nepřijdou mi nudné. Asi nejsem normální…