Hvězdy

Nebe je magické a nestálé. Každý jev, jenž se na něm vyskytuje, má svou jedinečnost a neopakovatelnost, i když nám připadá, že některé výskyty jsou identické, se pokaždé odlišují i třeba jen sebemenší změnou.
Nebe je magické a o to čarovnější je noční obloha.
Když jsem byla malinká, nevěřila jsem v existenci hvězd. Byla jsem přesvědčená o tom, že přicházející noc zahaluje den, a protože je nedokonalá, malinkými skulinkami propouští denní světlo. Jenomže jednou mi babička vyprávěla, že když na noční obloze uzřím tu nejzářivější hvězdu, je to ona s dědečkem, kteří na nás dohlíží a s láskou vzpomínají. A já najednou byla ohledně pravdy hvězd zmatená. O pár let později se dospělým podařilo mi do hlavy vštípit, že hvězdy jsou skutečné. Ve škole nás učili kreslit pěticípé hvězdy a já nechápala, proč je malujeme žluté, když na obloze jsou zářivě bílé. Nikdo mi nedokázal odpovědět.
Jednoho dne jsem dostala své první dioptrické brýle. Ten den jsem se těšila na chvíli, až večer vyjdou hvězdy a já je konečně dobře uvidím. Kvůli své dětské fantazii jsem tu noc viděla na nebi ty nesčetněkrát kreslené pěticípé hvězdy, jen jsem stále nedokázala pochopit tu rozdílnost barev, ale došla jsem k závěru, že zřejmě každý člověk vidí barvy trošku jinak...
V prvouce nás pak dospělí učili, že hvězdy, jsou žhavé plynové koule, vzdálené od nás miliardy světelnýc let, které mají svůj vnitřní zdroj, kde probíhá termojaderná reakce a drží při sobě díky gravitaci, proto nevybuchují, nýbrž září. Od toho okamžiku mi tolik viděné cípy postupně zmizely.
S rostoucím věkem jsem se hvězdami nezabývala. Smířila jsem se s tím, co mi bylo vykládáno jako fakt a kvůli nabytým znalostem o nich co do mě dospělí vkládali, jsem se na hvězdy dívala už jen zřídkakdy. Přestaly mi připadat tolik okouzlující jako na začátku.
Nyní, když se dívám na noční nebe a oblaka se najednou rozplynou, vidím hvězdy, díky kterým si vzpomenu na tebe. Sice nás dělí nesmírná dálka, ale i ze svých míst dokážeme pozorovat stejnou hvězdu.
Nebe je magické a o to čarovnější je v noci. A protože obloha existuje, můžeme pomocí ní se přes hvězdy spolu spojit kdykoli budeme chtít.
Podle vědy, učitelů a ostatních to můžou být klidně žhavé koule vzdálené na miliardy světelných let, ale v mých očích to jsou stále zářivé pěticípé hvězdy nebo skulinky, kterými prochází denní světlo. Pro mě byly, jsou a budou čarovnou mocí, jak být s někým, kdo je vzdálen třeba i na tisíc kilometrů. Každý si může o hvězdách říkat cokoli, ale mě už dospělí pravdu o nich nikdy nevyvrátí.
A co z toho vyplývá?
Když si necháme vzít svou fantazii, přijdeme o kus sebe.