"Co kdyby "náhodou"..?"(1.část)

Už jenom to, jaké má každý člověk omezené možnosti(a to navzdory nové technice, novým poznatkům, vědomostem, dejme tomu delšímu věku, kterého se lidé dožívají a době vůbec... a také navzdory tomu, že člověk má být jaksi tím posledním článkem v evoluci; nejdokonalejší bytostí z živočišné a snad i rostlinné říše, troufalci tvrdí, že snad i v celém vesmíru..) zabraňuje jakémukoliv zcela objektivnímu, nezaujatému a především absolutnímu a definitivnímu poznání pravdy a jejímu konečnému konstatování, definování.
Nejde přitom jen o slova, kterými by bylo možno zapsat definitivní poznání; jde jednoduše o fakt, že nejenom slova(také gesta, zobrazení,..), ale dokonce ani myšlenky nemusí nikdy(!) plně vystihnout podstatu všeho; toho „všeho", čeho se pravděpodobně nikdo nedopátrá.
Už samotné slovo „všechno" je diskutabilní a leckdo by o jednotlivých významech mohl polemizovat: „Všechno" může(ale i nemusí) znamenat v jednom smyslu obrovské množství čehosi, například předmětů, vzduchu, galaxií a tak dále, jehož plného rozměru se nikdo nedopátrá pro jeho přílišnou rozlehlost(v podstatě jde o nekonečno). Na druhou stranu „všechno" se může jevit jako zdánlivé nekonečno, jenomže je znatelně ohraničené; pro příklad: když bohatý člověk mluví o penězích jako o všem, co má, bude to jistě větší „všechno" než to „všechno", které schraňuje chudý člověk. Podle mého názoru je to tak se vším, „všechno" může být různě veliké, přičemž obojí může znamenat v jistém smyslu nekonečně mnoho. Nebo může být jedno ohraničené a druhé nekonečné. Nebo jsou naše všechny představy o světě a dění mimo svět naprosto mylné a všechny možnosti, na které by kdy někdo přišel(včetně těch výše zmíněných), by byly špatné. Kdo může s určitostí říct, co je to pravda, definitivní verze(a to i více verzí, ale definitivních) a absolutno, když už nemůžeme s jistotou ani vědět, z kterého konce tu kterou problematiku vzít.
Hned jak se člověk na začátku pokusí vytvořit myšlenku, jak to vlastně je, vynořují se okamžitě otázky nové. Jistě, jsou určité fyzikální zákony, určité konstanty, mnohdy nesčetněkrát provedené pokusy, výpočty o tom i o tamtom, znalosti, o kterých nemáme důvod pochybovat. Jenomže byli ti nejlepší vědci apod. lidé opravdu nejlepšími? Co když se někde v davu lidí skrývá někdo, kdo by mohl mít ještě lepší teorie, důkazy,..? A co když se ještě nikdo neobjevil a třeba ani nikdy neobjeví? A co když objevíme(nebo se objeví samy) jednou důkazy, proč začít pochybovat? Je lidská fantazie alespoň částečným řešením, jak to se vším vlastně je? Proč by jinak měl člověk(a kdoví, jestli jenom člověk) takovou představivost; vidí přece sny, jejichž obsah není jasně logický, předměty mnohdy nejsou reálné ani vymyslitelné, promíchané, jejich obsahu navíc často nerozumíme...
Je třeba zmínit i samotné slovo „sen“; o něm(jako samozřejmě o všech slovech) by bylo třeba shromáždit mnoho informací, aby pokračování úvahy mělo vůbec smysl, to ale samozřejmě nelze v plném rozsahu. Sny jsou odpradávna zvláštní; jak už je psáno v předešlých řádcích, jejich významu často nerozumíme, obsah je nereálný, nelogický, jenomže někdy je obsah snů vyvolaný, žádnoucí, někdy sny podivně sdílíme s druhými lidmi – podivné na tom může být například to, že je sdílíme dokonce ve stejnou noc, stejné představy, potom jsou tu sny, které lidé označují za věštěcké – vyvolané i nevyvolané, sny ve formě de-ja-vu, sny, kdy nevíme, jestli jde o realitu, nebo ne, sny, kdy komunikujeme nějakým způsobem s někým, kdo už není mezi živými a další. Souvisí snad sny s naším vývojem jakožto druhu? Co když se přenáší části výjevů ze snů i do dalších generací? Pak by to mohlo vysvětlovat, proč jim nemůžeme porozumět, ani když se sebevíc snažíme. Bez ohledu na to, jak nesmyslně se tato varianta může jevit, si myslím, že je třeba se nad ní alespoň v krátkosti zamyslet. To k problematice snů myslím stačí, neb je to téma velmi, velmi rozsáhlé a propojené s mnoha dalšími oblastmi, do kterých se momentálně pouštět nechci...