Třeba se to nikdy nedoví

Představte si

sedí v parku

Lehký vánek. Obloha pohlcená šedým mořem s chvilkovými odrazy slunečních paprsků. Jakoby záblesky naděje. Sklápí pohled k zemi. Dívá se kamsi do neznáma. Zbytky jeho úsměvu pohasínají. Vítr nabírá na síle, aby dopomohl jarním kvítkům pohybu. Aby rozproudil tok myšlenek. Je zamilovaný, ona je zamilovaná. Asi blázní - copak je důvod být smutným, když mu nic nechybí? Krásný je to vztah. A on i přes to nepouští svůj pohled z okruhu svých, pro ostatní dalekých, ponurých myšlenek. Okořenit okamžik dávkou zapáleného uklidňujícího zeleného čehosi? "Ne," říká si, "slíbil jsem, že už ne" a snaží se začít myslet na něco jiného, vyloudit úsměv, pro který má vlastně důvod. "Ale .. proč mne to vůbec napadá, proč se chci zhulit, proč potřebuju pryč," topí se. "Je to jako," hledá správný výraz, "vznášet se na oblaku.. na tom nejkrásnějším oblaku - na oblaku s rájem," představuje si. Ale stále nic. Žádný záblesk. I obloha se zatáhla ještě více. Jako kdyby byla stínem jeho myšlenek. "Hm.." dochází mu slova. Je tak zmatený. Točili jste se někdy ve víru zbytečného absolutně zcestného špatného všeho?

Další pokus, usmívá se. Už ne. V uších lyrika hodná rozchodu po deseti letech bezchybného vztahu. A i se tak cítí. "Proč?! Doprdele proč?!" dochází mu na sebe samotného nervy. "Proč.." uklidňuje se pěstí naraženou o trám lavičky. Svíjející se teď na zemi pláčem. Vytahuje telefon. Galerie - utírá slzu z displeje - složka "Princezna". Všechny fotky princezny. Rozmazané převlhčelým okem. Všechny divy světa se mohou jít zahrabat. V ní je skryta krása světa. Všechna dokonalost. "A je moje!" zlehka se usměje a utře slzu. Otevírá editor krátkých zpráv. Pomalu se zvedá a za zvuku začínajícího deště smíšeného s koncem smutného playlistu se píšíc "miluji tě, strašně moc, lásko moje :*" vydává k domovu.

Však ono to přijde zase. Jen chvilkové uklidnění silou lásky. Lásky .. nebo je to láskou vše způsobené? Třeba se to nikdy nedoví.

Nepředstavujte si. It hurts.