Co má v životě cenu? Nad čím přemýšlet?

Vlastně nevím, co cítím, jen toužím psát a zpívat. Vyzpívat se z těch pocitů, popsat tisíce listů svými nejskrytějšími pocity. Srdce mi buší a já po něčem toužím, zoufale a marně rozsvěcuji světélko naděje, které skomírá. Držím se zuby nehty posledního vlásku, nepřiznávám si ztracený boj a trápím se. Nevím, proč si vlastně nepřiznám, že nemám šanci...asi je to tím, že doufám, že za vytrvalost budu odměněna. A čekám na štěstí...a přitom jsem ho měla!
My nechápeme, kolik bohatství se skrývá v dětství, ve sladké nevědomosti kryté rouškou bezepčí, ta jemná pavučina, ve které se houpáme jako v kolébce. Přece ale sami trháme ty jemné nitky, sami se dereme do světa a až příliš, přespříliš pozdě zjistíme, co jsme ztratili. Ohlédneme se a spatříme to, co jsmě měli, ale neuvědomovali jsme si to, nechtěli jsme vidět, co máme před sebou, a neposlouchali jsme ty, co se nám to snažili říct. To už můžeme ronit slzy jak chceme, čas je neúprosný, ten nám nic nevrátí.
Ale k čemu nostalgie? Z minulosti je čas konečně dohonit skutečnost a rozhlédnout se kolem. Je špatné propadat panice...sice jsme něco ztratili ale nezískali jsme tím něco? Je jen jedna překážka, kterou musíme překonat. Když se odprostíme od toho, co bylo, podíváme se před sebe a ptáme se: co bude? Ale to je přece taky špatně! Budoucnost bude, ano, ale musíme se přece podívat, co máme! Já sama přesně nevím, co to znamená, ale v těchto chvílích, kdy jednoduše nemůžu přestat přemýšlet, cítím ten zvláštní pocit.
Jsem hrozně blízko, jako bych se zlehka dotýkala Toho....pochopení. Celý vesmír, naše planeta, naše země, město, ulice, dům, byt, pokoj, postel, ve které ležím. To vše je naším bohatstvín a skrývá v sobě něco tajemného. Každá věc, každá rostlina nebo živočich v sobě skrývá příběh. I my už teď, ať je nám kolik chce, ať jsme si prožili, co jsme si prožili, i my neseme část toho všeho. A já jsem přesvědčená, že to má nějaký smysl. Jsem si jistá, že všechny zkušenosti, které jsme načerpali, se s naším odchodem zúročí, že neodejdou, ale půjdou dál. To je ta jediná budoucnost, o které má smysl přemýšlet, protože stejně nikdy nezjistíme, co bude. Můžeme plánovat, můžeme se dohadovat, ale s jedinou budoucností můžeme a přitom nemůžeme počítat.
Smrt je to, co nikdy nepřichází plánovaně, a přitom přijde vždycky. V dnešním světě je to asi tak jediná jistota, v podstatě je to kamenný bod našeho života spolu s narozením. Každý člověk na světě, odkudkoliv, jakýkoliv, kdokoliv může říct, že se narodil a že zemře. A přesně ta doba mezi těmito dvěme mezníky, tento uzařený intrval, ten je náš. Náš čas, to, co je všude. A nezáleží to jen na nás, jak dopadneme, jak toho využijeme. Já jsem ale přesvědčená, že všechno má nějaký smysl, a nikdy se nesmíme vzdát. Minulost je důležitá, ale důležitější je vzít si z ní to poučné a dobré a jít dál. Na vteřinku se zastavit, podívat se kolem, rychle si přečíst informace na rozcestníku a zase pokračovat. Protože nic jiného stejně nestihneme, tahle cesta uteče rychleji, než jsme mysleli. Snad nám ale včas dojde, že nejde o to, hledat to nejsprávnější cestu, řídit se pořád jen mapou nebo dorazit co nejrychleji do cíle. Je důležité si tu cestu užít a nejlépe každým okamžikem, abychom, ať už se náš cíl vynoří na obzoru kdykoliv, mohli příjemně unavení říct: „To byl skvělý výlet, už se vážně těším do cíle, přotože jsem přesně tam, kde jsem v tuhle chvíli chtěl být“...