Co je budoucnost,...

Jak je blízko budoucnost, život a smrt?

Tak tato otázka by se dala svou povahou zasadit do kategorie filosofických úvah, ale musela by splňovat zásadní podmínku. Musí být vedena v tomto pojetí.

Jak tedy je doopravdy budoucnost a je vůbec nějaká. Buddhismus říká, že žádná budoucnost vlastně neexistuje, protože existuje karma (tedy nám předdefinované skutky a činy, které nelze ovlivnit). Karmu nelze ovlivnit a zničit. Jde o to, že karma je vlastně absolvování cesty, všech zkoušek s sebou nesoucích a tedy i toho, co nás vlastně čeká. Kam ale karma vede a vůbec k čemu. Nechci se tu pouštět do rozboru Buddhismu, nerozumím mu natolik, ale přeci jen bych si dovolil menší poznámku. Abych se neodvracel od pojmu budoucnost, jež nelze tak snadno definovat, ona je vlastně budoucnost velmi složitá. Jednak její definice a jednak právě ona budoucnost ve své podstatě. Jednou Dalajlama řekl, že: "Radost a bolest přicházejí ze ctnostných a nectnostných skutků, které nepřichází z venčí, nýbrž z našeho nitra. Uvěříme-li v souvislost mezi činy a následky, budeme se mít stále na pozoru a zkoumat sebe sama". Co tím doopravdy chtěl Dalajlama říci? Není to, právě ona budoucnost? Je. Musíme se tedy míti pořád na pozoru a tím, že se budeme míti na pozoru, budeme vlastně jaksi naše budoucnost. Ovšem jak si přizpůsobit náš život pro budoucnost? To co děláme, bude někdy po zásluze odměněno (ať již dobře či špatně a pak potrestáno)? Mělo by být. Ovšem kdybychom doopravdy věděli co děláme a proč, dělali bychom to? Určitě. Například kdybych věděl den toho, kdy již tady nebudu, vlastně by se u mě nezměnilo vůbec nic. Prostě bych si jen „stříhal metr“, ale moc bych se neděsil. Byla by to jakási vlastní zkáza lidstva a s blížícím se datem „odchodu“ by člověk byl asi smutnější více a více, což by tento proces urychlily např. sebevraždy, nebo jiné činy. Jak by asi vypadal život lidí, kteří by již od narození věděli přesné datum svojí smrti (příklad: Josef Novák, narozen 1.1.1950, smrt. 1.1.2000, příčina: stáří). Jak by asi vypadal poslední den /tedy Silvestr 1999/. Jak by to vše probíhalo? Vlastně je to jen jakýsi scénář, ale zkusme se nad tímto zamyslet? Měl by tento člověk vůbec z něčeho radost? Jak by vypadaly poslední chvíle života a s jakým pocitem by odcházel z tohoto světa na cestu putování duší? Mě osobně by velmi tyto otázky zajímaly, ba více odpovědi na ně. A nebo by to vedlo k obratu svého života? Místo spořádaného etického života vedeného pravidly a řády bychom se obrátili a vedli bychom života opačně? Jak kdo. Já tedy ne. Mám své zásady, postupy, a ty nerad měním. Nicméně k tomu imaginárnímu demonstrativnímu příkladu jakéhosi p. Nováka. Tato otázka je ve svém lidství nezodpověditelná a to je její problém. Jsou vlastně podle mě tři přístupy k otázce života a smrti, skrze „scénář“. Buď žijeme rozvláčněně, bohémsky, neupoutané, tedy jaksi bez řádu. Nebo volíme cestu přísných řádů, jakýsi implementovaných zákonů a norem a ctíme je a respektujeme. A třetí třídou jsou lidé, kteří si vůbec tuto otázku nepoložili a tím si ani život a ani smrt neuvědomili. Co je tedy nejlepší řešení. Za předpokladu „Tertium non datur“, tedy žádná třetí volba střední cesty neexistuje. Osobně bych si chtěl pozorovat lidi, jak takto žijí. Pak když nám někdo odejde, jsme z toho rozpačití, rmoutíme se, pláčem a nedokážeme se s tím vyrovnat. Ale kdybychom věděli, „bude to zítra“, tak si naposledy popovídáme, sdělíme si to co jsme chtěli říci a pak necháme odevšivšího v klidu aby se na svojí cestu mohl připravit. Smutné je, že takto to nefunguje. A pokud jde o to, kam bychom touto úvahu došli, tak odpovím že nikam. Pouze jsme problematizovaly některé otázky a to otázky velmi zásadní, stejně jako jiné (např. čas, prostor, aj.) a zaujali k nim stanovisko. Vlastně asi v úvahách nejde o to něco řešit, jen si to více problematizovat a neustále si klást otázky a být ve střehu, o to jde. Takže tedy závěrem pár slov. Přínosnost této metody by byla možná velká, ale ztráta ještě větší. Z druhého hlediska by to vedlo k tomu, že lidé by již z ničeho obavy neměli. Mohli by jezdit rychle v autě, protože by věděli že ještě dnes, i přesto že pojednou 150 km/h tak je protijedoucí vozidlo nestřetne, ale že to bude až za 14 dní, když upadnou na při bruslení na rybníku hlavou na obrubu rybníka. Já vím, je to zcela „morbidní a krajní případ“, ale proto ho tu uvádím. Každá věc má rud i líc. Takže tedy, buďme rádi, že náš život je nesen v duchu jakési bdělosti a stálého rizika smrti. Je to nejlepší.