Spravedlnost a právo?

.
Takže, jak začít?
Asi od mého přesvědčení a vize, jak si jí představuji já. Ponechávám na vás, jak posoudíte, zda je má představa mylná, či správná.
Tak tedy.
Já si představuji spravedlnost, jako dodržování stanovených pravidel na všech úrovních a pro všechny lidi stejnou.
Nejenom v globálním pohledu, ale i v soukromém životě.
Dozvěděla jsem se od jednoho kamaráda, že to není správný pohled.
Že soukromý život je o něčem jiném. Že na spravedlnost nemám v soukromém životě vždy nárok.
Že se musím přizpůsobovat stanoveným podmínkám v té, které situaci a nevyžadovat jí za každou cenu.
Je to člověk, který za globální spravedlnost již léta bojuje.
Je to člověk, který veškerý svůj volný čas věnuje boji proti nespravedlnosti za všechny nespokojené občany, které naše polistopadové vlády pomalu, ale jistě existenčně likvidují.
Jsem za to na něj hrdá, ale......nedávno mě velmi překvapil svým rozdílným pohledem na spravedlnost v globále a v soukromí.
Prý na ní v soukromém životě nemám vždy nárok. Podle něj v globálu na ní nárok mám, ale v soukromém životě ne. Tak z toho jsem tedy jelen.
Z čeho se tedy vlastně globální spravedlnost skládá? Jaké má základy? Neskládá se tedy ze soukromých životů každého z nás?
.
Po protivládní demonstraci jsme zašli do hospody. Neměla jsem hlad, ale jen chuť na hranolky s tatarskou omáčkou, uvedené na jídelním lístku samostatně, jako přílohu.
Kuchařkou, v oné restauraci, mi mé přání bylo odmítnuto s tím, že hranolky mohu dostat pouze k základnímu hlavnímu jídlu, rovněž uvedenému na jídelním lístku.
Hledala jsem tedy na lístku, kde je uvedeno, že příloha se podává pouze k hlavnímu jídlu. Žádné takové upozornění jsem nenašla.
Domáhala jsem se tedy svého práva a požadovala pokrm, který jsem si vybrala.
Paní kuchařka můj požadavek opět striktně odmítla s tím, že to má od majitele restaurace zakázáno.
Co teď?
Měla jsem se, podle názoru mého kamaráda, svého požadavku vzdát a nedělat ostudu.
Jenže já za spravedlnost bojuji celý život, nedokáži se smířit s tím, že na ní v soukromém životě nemám nárok, když si někdo usmyslí, že mě o ní svévolně připraví.
Jiný kamarád, sedící s námi u stolu, za mě zavolal majiteli hospody a sdělil mu, co se stalo.
Majitel byl velmi rozčílen chováním své zaměstnankyně a požadoval, ať mu jí kamarád dá k telefonu, že jí dá okamžitou výpověď.
To nám, ale přišlo hodně drsné a kuchařku jsme k telefonu nezavolali.
Kamarád mu řekl, že takovýto radikální zásah nepožadujeme, že nám bude stačit, když napříště jeho zaměstnankyně bude dodržovat jím stanovená pravidla.
Já již jídlo nepožadovala, neboť jsem měla obavu, aby mi ona zaměstnankyně nějak pokrm ze vzteku neznečistila. Třeba plivnutím, víme, jak se to dělá, že?

Můj kamarád mi svůj postoj k mému, podle něj nevhodnému chování, vysvětlil takto:
"Já "bojuju" v hospodě tak, že když se mi něco nelíbí, tak jdu příště jinam. Na jebání obsluhy nemám čas a nepřijde mi to ani na úrovni. Víš co? Dělej si co chceš, ale nenuť lidi, aby Ti to chválili, když se jim to nelíbí, jo? Mezi tlakem na vládu a držkováním v hospodě není žádná souvislost."
.
Bojuji proti nespravedlnosti celý život, nejenom v této nešťastné době. Jsem tedy, požadujíc svá soukromá práva, jen směšný prudič?
Moje otázka k vám všem:
Má člověk za svá práva bojovat, nebo se má raději vyhýbat nepříjemnostem?
A když se tedy někdo raději vyhýbá v soukromém životě "nepříjemnostem", je to ten správný člověk v boji za globální spravedlnost?
Myslíte si, že bude na podobné lidi spolehnutí, že budou vždy, za jakýchkoli okolností, vyžadovat pro nás všechny právo a spravedlnost na jakékoli úrovni?
Mám toho človíčka ráda. Dokonce ho i chápu, že prostě evidentně nemá tolik odvahy ani chuti o svou vlastní spravedlnost bojovat. Má raději klid a tak ustoupí. Nijak mu touto mou úvahou nechci ublížit. To bych opravdu nerada.
Musela jsem se s vámi však o ní podělit, protože si, po několikaměsíčním probírání této nepříjemnosti s ním, nejsem jista, zda mám pravdu já nebo on.
Jak tedy mám v reálu bojovat za pravdu a spravedlnost? Jen tam, kde jsem vidět? Nebo i v soukromí?