ČERNÝ HUMOR

 

ČERNÝ HUMOR

 

Předvčerejší a dokonce ještě i včerejší slovní přestřelka kolem černého humoru, který tu vyvěsil Isquieasuus (viz anotace) a do níž jsem se sám zapojil, mě přiměla k zamyšlení, proč vlastně vypuklo kolem toho tolik vášní. Ono by to za tu úvahu možná ani tolik nestálo, kdyby se tu neukázal daleko obecnější problém – dosti silné generační neporozumění. Pokud by Isquieasuus zastával své stanovisko bez podpory řady svých vrstevníků, stěží by mi to stálo za nějaký hlubší ponor.

 

Současně chci předeslat, že si nedělám nárok na zjevenou pravdu, předkládám zde vlastní úhel pohledu, mohu se v řadě předpokladů mýlit a řada věcí by si zasloužila mnohem hlubší zkoumání, na které tu ani není prostor. Takže jde spíš o takové myšlenkové útržky.

 

Nechci se zaobírat už prioritně tím dílkem, které vyvolalo tolik protichůdných vášní, je to jen odrazový můstek k mému zamyšlení. Své stanovisko jsem uplatnil v diskusi a nemám na něm co podstatného měnit, svým obsahem mi to přijde nepřístojné, nehledě na to, že tam je jistě řada vtipných obratů, pokud bych pominul souvislosti. V tom zůstávám sám se sebou konzistentní, prostě jsem se nikdy neuměl bavit na účet lidí tak či onak postižených osudem a jakákoliv podobná zábava mi vždycky přišla nevkusná a lidsky neobhajitelná. Práh citlivosti, jak vidno, ale máme každý nastavený jinak. A zřejmě se mění i s dobou, tedy generačně, jak se zdá.

 

Proto jsem se postavil na stranu Aťana a jiných, kteří vyjádřili s tímto přístupem nesouhlas. Sám si myslím, že tam, kde je snižována lidská důstojnost, projevuje se cynismus a necitelnost vůči druhým, nemá k tomu člověk mlčet, protože i mlčení je v takovém případě souhlas. Zvlášť v dnešní době je silně narušená empatie k lidem trpícím či jakkoliv postiženým či znevýhodněným, sobecký individualismus si razí neohroženě cestu vpřed a lidské společenství, nepochybně však alespoň naše západní civilizace, si tak zadělává na existenční problém. To není strašení nějakou budoucností, ta nevábná budoucnost už totiž začala, ten civilizační úpadek je zcela zřejmý a zřetelný a současná ekonomická krize není žádnou klasickou cyklickou krizí, jak se o nich píše v učebnicích ekonomie, to je vážný kolaps celého systému. Kolaps, který má své hlubší příčiny nikoliv jen v samotné ekonomice, ale obecně v úpadku duchovních hodnot, kultury obecně, počínaje tou politickou až třeba po kulturu obyčejných mezilidských vztahů.

 

Ani tím však nelze zcela vysvětlit příklon zdejších mladých k jednomu dílku, které se prezentuje jako černý humor. Já sám bych ho nazval spíš cynickým humorem, ale taková kategorie asi ve wikipedii není. Následný spor se však podle mne nevedl (a to nejen slovy, ale ještě víc pak mlčky) zdaleka jen o charakter díla. Ten příklon, to byla podle mne jednoznačná demonstrace toho, že mladí nechtějí být námi staršími poučováni, co si mohou či nemohou dovolit, chtějí být ve svém rozhodování zcela svobodní a nezávislí a jakoukoliv kritiku berou v tomto směru jako omezování své svobody. Potud tomu rozumím a je to asi odvěký konflikt mezi generacemi, který tu byl, je a bude, a je to vlastně i neustálý souboj nového se starým, který svým způsobem posouvá dějiny, když to vzletně zobecním. A teprve v tom souboji se vyjevuje i pravda - nemáme na ni apriorní nárok ani my starší, ani ti mladší.

 

Zároveň jsem však vycítil i cosi konkrétnějšího pod povrchem, na což my psavci (myslím my všichni na Literu), máme možná vyvinutější tykadla, než běžná populace. Ta malá tichá místní revolta (to solidární tipování), a teď schválně vynechávám diskuzi, podle mne nebyla mířena primárně proti Aťanovi a potažmo nám, co jsme se postavili na stejnou stranu, ale byla namířena (možná trochu i podvědomě) proti pokryteckému přístupu, který se u nás uplatňuje v neuvěřitelně nevyváženém prezentování různých tragedií ve světě, ať už v médiích či v oficiálních postojích apod. I já tuto do nebe volající asymetričnost vnímám velmi silně a není mi rozhodně příjemná. V mediálním pokrytí váží jedna oběť teroristického činu v USA či v Evropě tisícinásobně víc, než oběti způsobené podobnými teroristy, jen námi momentálně podporovanými. Al Káida a Bin Ládin by asi nikdy nemohli páchat svá zvěrstva, kdyby je USA zpočátku neučinily životaschopnými, dokud je považovaly za nástroj své politiky. Osobujeme si právo vyvážet násilím demokracii v našem pojetí tam, kde se nemůže nikdy kulturně uchytit, jako například do Íráku, což má za následek desetitisíce, možná statisíce nevinných obětí. A když se nám to nepovedlo přímou intervencí, zkoušíme to jinde pomocí nájemných zabijáků, dokonce islámských teroristů par excellence, jako třeba v Sýrii či Lybii – jako bychom zapomněli, na co jsme si úplně stejným způsobem zadělali v Afghanistánu. Zatímco jeden z nejméně demokratických a nejtmářštějších režimů na světě – ten saúdskoarabský, nás nechává absolutně v klidu, je to totiž náš spolehlivý spojenec. Kdo si snad stále ještě myslí, že to vše se děje opravdu především kvůli demokracii či lidským právům, ten by už dnes musel být hodně velký naiva. Za vším musíme hledat především peníze a zisky nadnárodních korporací – „demokracie“ se vyváží zásadně v jejich zájmu, v žádném jiném – suroviny, strategická poloha (opět kvůli kontrole surovin), levná pracovní síla, přesouvání ekologické zátěže do rozvojového světa atd. Hlásáme sice boj s terorismem, ale snažíme se eliminovat pouze následky. Skutečné příčiny terorismu (který samozřejmě také odsuzuji) nás nezajímají – museli bychom totiž nejdřív pohlédnout do zrcadla a to se nám nechce, hrajeme si na slepou bábu. Takový boj se pochopitelně nedá nikdy vyhrát, zato se na něm dá dobře vydělávat, třeba zbrojařským a dalším koncernům, dá se také v jeho jménu dobře zavádět nepřetržitá neviditelná kontrola každého z nás – to jsou mimochodem další korporátní zájmy.

 

Prostě žijeme ve světě plném pokrytectví, kde něco jiného se hlásá a něco jiného soudně myslící člověk vidí. Politické strany se přeměnily v mafiánské klany, takže do parlamentu si nevolíme zástupce lidu, jak by to naoko mohlo vypadat, a co je také původním smyslem zastupitelské demokracie, ale ty, kteří se dostanou na stranické kandidátky a tam se zase dostanou jen ti, které tam připustí tzv. kmotři. O kmotrech už se dnes píše zcela otevřeně a tak nějak jsme si všichni zvykli, že to jsou oni, kdo o všem rozhodují. Uvědomí si ještě někdo, co slovo kmotr znamená? Wikipedie třeba uvádí, že „ v prostředí organizovaného zločinu označuje šéfa mafie nebo obdobné zločinné struktury“. Ne, to bohužel není žádná nadsázka, tak se dnes u nás skutečně dělá politika – ta nejvyšší i ta regionální. A takovou demokracii chceme ještě vyvážet jinam?

 

Chápu, že to mladé štve, mě to štve taky. Nedělám si o dnešních rozhněvaných mladých přehnané iluze, ale nevěřím ani těm tak strašně skeptickým názorům o jejich zkaženosti, sobectví, zpovykanosti, sebestřednosti atd., které na ně mají třeba někteří učitelé a mnozí další, kteří nad nimi již v podstatě zlomili hůl, slýchám to dost často. Spíš považuji za zázrak, že v tom zaneřáděném prostředí, co jsme jim my starší tady uchystali, ještě takoví snad většinou nejsou. Možná potkávám jiné mladé lidi, ale ti, které znám osobně, a není jich zas tak úplně málo (řekněme ve věku někde mezi 20 – 30 lety), zpravidla nejsou bezcitní, ani zpovykaní. A mnohým to pálí tak, až se nestačím divit. Takoví samozřejmě na tu dnešní pokryteckou propagandu těžko naletí. A svádění všeho na minulý režim - to už taky nemůže fungovat, byť ten režim byl skutečně špatný, v něm bychom tu takovouto diskuzi a téměř ani žádnou jinou, vůbec vést nemohli. Ale po dvaceti letech z velké části promarněných šancí se už na něj nemůžeme jednoduše vymlouvat. Zkrátka mladí jsou citlivější, a vždycky tomu tak bylo, na to, když se jim lže nebo říkají polopravdy. A v dnešním internetovém světě se ta pravda o současném marasmu v politice, doprovázená nevyvážeností a bulvarizací médií, prostě těžko zakrývá.

 

Aťan, a někteří starší spolu s ním, jsme to zkrátka schytali za něco úplně jiného, proti čemu přitom sami otevřeně vystupujeme. A dost mě mrzí, že zrovna Aťan, který nejen v tomto případě prokázal jasnou mravní integritu a urputné odhodlání zastat se hodnot, které by měly patřit k elementární lidské výbavě, to odnesl až vyřizováním osobních účtů v diskuzi. Kde chybí věcné argumenty, tam se zkrátka použije něco jiného. Ale to už je jiná písnička, nerad bych, aby to tu vyvolalo novou vlnu vášní – jen jsem se prostě nemohl nezmínit. Mládí samo bývá ve svém zápalu občas kruté a nespravedlivé – to asi jinak taky nejde.

 

Pokud se tedy vrátím opět na začátek, vnímám, a to i po přečtení několika jiných věcí, co tu Isquieasuus má (a jsou mnohé opravdu výborné), to jeho dílko spíš jako jakousi formu protestu proti pokryteckému oficiálnímu a mediálnímu způsobu nazírání na lidské tragedie ve světě, kdy ty, které nejsou „naše“, nás nechávají absolutně lhostejnými, a zapomínáme třeba, že i palestinské děti jsou úplně stejné a bezbranné nevinné bytosti, jako ty izraelské, že pozabíjení civilistů včetně dětí na afghánské svatbě či ve srbském vlaku nelze jen tak odmávnout poukazem na technický omyl či zbloudilou střelu, že děti umírající hladem v námi podporovaných korupčních režimech v Africe jsou také jedinečné lidské bytosti, které by mohly žít, kdybychom dokázali místo korporátních zájmů prosazovat ve světě opravdu spravedlnost, již jsme si vetkli do štítu či do různých vlajek, ale do praktického konání už bohužel příliš nesestoupila. Přičemž spravedlnost u nás doma se také uplatňuje téměř výhradně selektivně – podle obsahu té které peněženky. A to nemám na mysli zdaleka jen tu zvlášť otrle cynickou a pokryteckou nehoráznost, kterou vyrobila firma Klaus a spol. – to bylo jen otrávené jablko na plesnivém štrůdlu.

 

Přes vše výše uvedené, a dokonce právě proto, ale stejně trvám na tom, že i bostonské oběti, zrovna tak jako všechny ostatní kdekoliv jinde, si zaslouží naši úctu a soucit, a pokud někdo chce proti výše popsaným nebo podobným jevům protestovat, měl by volit takovou formu, která nebude zbytečně kontraproduktivní. Abych nebyl jen obecný: to zlehčení a zesměšnění mohlo být podle mne zaměřeno třeba na mediální či politickou sféru, klidně i s použitím místa tragedie – nikoliv však na oběti samotné. Forma reportáže takovou snahu možná i naznačuje a odráží, ale i tak by to chtělo víc promyslet a propracovat, aby to bylo zřejmější, pokud to autor takto zamýšlel. Stejně jako u jakékoliv jiné literatury není totiž důležité, jak to myslel autor, ale jak to vnímá čtenář. Dílo si žije vlastním životem, jakmile je puštěno do světa. A sám pro sebe si z toho beru krom jiného i poznatek, že dělat dobrý černý humor je asi setsakra těžká věc. Není to sice můj šálek kávy, ale sám bych si na to stejně asi netroufl.

 

A ten nejhorší černý humor stejně píše zase jen sám život.

 

V Praze, 19.4.2013

 

P.S.

 

Tímto současně prosím, aby se případné výměny názorů v osobní rovině vůči komukoliv neodehrávaly v komentářích k této mé úvaze a neposouval se tak její smysl jinam, ale když tak v osobních vzkazech, kam patří. Každou věcnou kritiku a názor , včetně zcela opačných a nesouhlasných, však v komentářích uvítám. Nečekám jen přitákávání, rád se zamyslím i nad opačnými argumenty, umím i z nich pro sebe čerpat. Děkuji :-)