K mému žebříčku hodnot

Když se zahledím do žebříčku hodnot, připadá mi téměř jako nadlidský úkol vybrat si jedinou hodnotu, která je pro mě nejdůležitější a ještě horší je to s číslováním těch ostatních podle důležitosti. Úkol splním, ale nepravdivě a ledabyle.
Ať se snažím, jak se snažím, tohle mi prostě nejde. Možná jsem divná, příliš nerozhodná, nebo duševně nevyrovnaná, ale já se na celou věc dívám asi tak, že bych si do pomyslného nákupního košíku přihodila od každého trochu. Jedině tak chci žít. Nepotřebuju extrémy a nechci být neskromná, můj život může být klidně průměrný.
Jen se prostě chci každé ráno probudit v pohodlí, spokojená, s pocitem, že mám ty opravdu nejlepší kamarády na světě, úžasnou rodinu, dostatek zdraví, nějaké to štěstí, bohatství tak akorát, co je k životu potřeba, slávy a moci na chlup přesně kolik si vysloužím, příslib, že zralou lásku pocítím hned, jak sama vyzraju, moudrosti jen do té míry, do které chci být moudrá, možnost vidět den co den krásu života přesně tak moc, jak si zasloužím, šanci přispět svým miniaturním dílkem obyčejného občana k blahu národa a vědomí, že ve světě kolem nás bude tolik míru, kolik bude míru v nás.
A já vím, že přesně tak to vždycky bude. A bude to tak pro každého, kdo bude jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, pro každého, kdo se smíří s nedokonalostí okolního světa, ale bude ho vnímat, jako by dokonalý byl, kdo věnuje svůj život něčemu smysluplnému, kdo uzná, že není neomylný, kdo nečeká na pečená holoubátka v ústech se založenýma rukama, kdo chce žít a kdo se nebude ohlížet dozadu ani příliš koukat dopředu, ale žije teď a tady, každou minutou, každou vteřinou.