MATIČKA ZEMĚ

Zastav! A podívej...
Čí je to vina?
Ničit a zabíjet je vše, co zvládnem...
No, chránit a pomáhat je větší dřina,
tak hněvem a úzkostí matce náš všech vládnem.

My skór jsme ji zabili!
Zastav. A nahlédni...
Pušku jsme nabili...
Jen kol se rozhlédni!

Matičku Zemi,
co život nám přála.
Náš druh mezi všemi...
Kéž dřív nás by znala...

Ta, jež nás krmila,
nám dávala pít.
My, co jsme sobecky
ji přestali ctít.

Každý zde chce v míru žít,
však kdo se umí podělit
o to, co nám Matka dává?
Chráníme jen svoje práva...

To žíti má však každá bytost!
Lid - ten nemá s ničím lítost
a hlavně pak s tím, co jej děsí -
i zhynout nevinné to musí...?!

Co vše se ještě musí stát,
abychom se vzchopili?
A bude nás chtít Matka znát,
když tolik jsme ji ztrápili?

Žít v míru všem se tuze líbí.
však milovat je to, co chybí.
Jsme jen hloupé světa děti,
mějme však i na paměti,
že nelze takhle život vést,
že po právu nás stihne trest!

Nad lidstvem vším já klobouk směkám...
Hněv je vždy zpětný - pomstu čekám.

A stačí tak málo...! Pochopení.
Už žádné války, zabíjení,
nečinit druhým utrpení.
Kdo může v tom získat zalíbení?!
A na Zemi přec místa dost!
Pro všechno živé, pro radost!

Tak naučme se bez zla žít,
sousto slabším přidělit.
ochránit tvora nebohého,
starat se jeden o druhého!

Pomozme Matce vzchopit se,
žíznivým šance napít se,
učiňme to, co vši přec chceme,
kdo ví, zda s příštím ránem procitneme.