Ta iluze mě už nebaví

Je to probuzení. Probuzení do obrazu na zdi Sokratovi jeskyně. A smutek z pocitu ztráty iluzí ...a snad ze sebe samého. Protože jste to právě vy kdo si nechal vzít pevnou půdu pod nohama. Všechno to vypadá tak růžově, všechno je černo růžové, lidi jsou svině a zlé dopadne zle. Nakonec ,,svět patří těm co se neposerou,, ... já si myslím, že je lepší se pořádně ,,posrat,, a vše setřít příjemnými heřmánkovými ubrousky na dětské zadečky, převléknout spodní prádlo a kráčet dál s prázdnými střevy. Místo křeče, která deformuje empatii. Tohle je cítit život. Aspoň tedy pro mě. Upřímné vyjádření jistoty a nebrat lidem právo na štěstí. Což já pokládám za ten největší hřích. Celkově v té samotě, kterou jsme se na sobě dopustila mi připadá všechno o tolik jasnější. Vše vychází najevo. Pro koho jste důležití. Pro koho jste jen glorifikovanou figurkou nebo něco co se k vám vrátí aniž by vlastně před tím odešlo. Něco co je stálé setrvá, neslibuje, koná. Připadá mi dost k smíchu ... čemu jsem dřív přikládala váhu a co pro mě bylo podstatné. Naopak dost k pláči, že jsem od sebe odháněla tolik lásky.