STŘEDOBODY

STŘEDOBODY

 

 

Často se chováme tak, jako bychom byli středobodem Vesmíru. A jak jinak bychom se měli chovat, nejspíš mi někdo namítne. Co je tím středobodem Vesmíru, když ne my sami? No dobrá, a co jsme my sami? Lidstvo jako takové? Nebo snad jen určitá skupina lidí – národ, komunita, vyznavači toho či onoho náboženství či fanoušci nějakého klubu, politického směru nebo jen konkrétní strany, a bůhví k jakým větším či menším skupinám ještě patříme? Nebo jsme to snad my sami jako jednotlivci? Jsem tedy já svým vlastním středobodem Vesmíru? Anebo je snad středobodem Vesmíru onen bod, který si žádal Archimedes, aby mohl pohnout zeměkoulí?

 

Pro věřící je nejspíš středobodem Vesmíru Bůh. Ten „jejich“ Bůh, protože jak známo, každá církev si modeluje Boha k obrazu svému a ty třeba i jen trošku jinak vymodelované prototypy neuznává. Jinak by spolu ve jménu Boha asi stěží vedli přívrženci různých vyznání již celá tisíciletí krvavé války, takže zatímco jeden Bůh vítězí, ten druhý zároveň prohrává. Ve skutečnosti ale vlastně prohrávají oba. Žádný takový Bůh tedy není všemocný, protože kdyby byl, už by dávno vyhladil jinověrce a bezvěrce a všichni bychom byli jen křesťany (ovšem výhradně katolíky případně výhradně protestanty či výhradně ortodoxními) nebo muslimy (ale pochopitelně zase jen výhradně šíity nebo výhradně sunnity) či Židy nebo bůhvíkým ještě. Takže nevím nevím, jestli si i sám takový Bůh může dělat oprávněný nárok na postavení středobodu Vesmíru, když si nedokáže poradit ani s tak nepatrnou jeho částečkou, jako je Země a její neposlušní a věčně rozhádaní obyvatelé.

 

Tudy asi cesta ke středobodu Vesmíru, jak se zdá, nevede. Nehledě na to, že ani pořádně nevíme, jak bychom si takový středobod Vesmíru měli vlastně definovat a neumíme si ho nijak představit. Tedy neumíme si ho představit tak, abychom se na tom opravdu všichni nebo alespoň většinově shodli. A zeptat se Vesmíru samotného, co je jeho středobodem, to zatím taky neumíme. Nejspíš ani netušíme, kde se vůbec nachází takové vesmírné infocentrum, v němž bychom se na něco takového mohli zkusit přeptat. A když něco nedokážeme definovat, nezbývá nám, než na to jít nějakou oklikou nebo se problému dokonce šikovně zbavit a odvést pozornost jinam, abychom neplýtvali marně vynaloženou energií. Potřebujeme vůbec vědět, co je jakýmsi jediným středobodem celého Vesmíru, když stejně ani nevíme, kde náš Vesmír vůbec začíná a kde končí? K čemu by nám to bylo?

 

Doporučuji tedy smířit se s tím, že se to stejně nikdy nedozvíme, tak jako se asi slezina v našem těle (natož třeba jen nějaká jednotlivá buňka) nikdy nedozví, jak vypadá celé tělo, kterého je součástí. A ať si klidně třeba myslí, že je jeho středobodem, i když my si na ni v podstatě nikdy sami ani nevzpomeneme, tedy alespoň ne dotud, dokud funguje a nezlobí. A takových středobodů máme ve svém těle nespočet, někdy o nich něco málo víme a někdy ani to ne. Jsou chvíle, kdy je naším středobodem hlava, když třeba musíme vyřešit nějaký zapeklitý problém, jindy se náhle stane naším středobodem něco v podbřišku, když potkáme bytost, po níž v tu chvíli silně zatoužíme, několikrát denně je naším středobodem žaludek, jakmile pocítíme hlad nebo i jen chuť na nějakou mňamku, a posléze tím v tu chvíli ústředním středobodem může být i něco méně vznešeného, zvlášť když není pohotově nablízku žádné WC. Všechno v našem těle je vlastně důležité a je občas jeho středobodem. A někdy i mimo tělo, protože třeba naše duše se v něm sice dočasně usadila, ale jak známo, umí ho i opustit. Koneckonců i ti, co na duši nevěří, nezpochybňují existenci duševních chorob, což je taky docela paradoxní, ne? Dokonce jsou občas i jejich nositeli, takže v blázincích se klidně mohou octnout i ti nejzarytější materialisté.

 

Připusťme tedy, že každá součást našeho těla i našeho Já se může do jisté míry oprávněně cítit naším středobodem. Tak proč bychom se my nemohli cítit středobodem Vesmíru? Možná dokonce to jediné má pro nás smysl – abychom se pokoušeli středobod Vesmíru hledat sami v sobě. Nebo i klidně v bytosti nám nejbližší. Ovšem v tom případě zase jen s pevnou oporu v tom našem vlastním středobodě, abychom se sami sobě ani jí nakonec neztratili. Jestliže se ale chceme takto středobodově cítit, měli bychom se zároveň chovat tak, aby ten nám nejbližší i vzdálenější Vesmír mohl s námi dobře fungovat. Jinak by nás taky mohl ze svého organismu vyříznout a nahradit něčím méně rizikovým či obtížným. Pokud jsme totiž jedním z nekonečně mnoha středobodů Vesmíru, určitě nejsme tím ústředním, který by dokázal Vesmírem pohnout. Opačně to ale nejspíš bude nepředstavitelně snazší.

 

 

 

Praha, 18.11.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=Bvgao-rrWQw