Shluk značek /úvaha + Smitko

Anotace: ...

Slovo.
Je jakýmsi atomem poznání, ať již se jedná o letmý poryv zvuku či shluk značek. Kde však slova hledat? Snad v mysli? Tak trochu ano, to když se díváme vnitřním zrakem, vidíme ilustrované řečové obraty, přestože mysl sama o sobě žádný slovník nevlastní! Možná proto je kolikrát tak těžké domluvit se i jen ve dvou lidech mezi sebou. Vše odvisí od stupně poznání, ochoty vnímat druhého, míry tolerance.

Můžeme něco vědět s jistotou?

Existuje běžný pojem jistoty. Například, když se kdykoli vracím domů, odemykám dveře, tak ani na malou chvíli nezapochybuji, mám jistotu, že uvnitř najdu vše, jak má být a je; stolek se židlí na svém místě, i věcné drobnosti, patřící ke mně a pro moji potřebu. Toto je běžný pojem jistoty, s kterým si v běžném životě vystačíme.

Jistota vnitřního světa, žít uvnitř mysli.
To je již obtížnější pojem. Mysl je to, co nám dovoluje uchopovat a vnímat svět ve smyslu chápat. Mysl je podobným orgánem jako je lidská ruka, když bere předmět do dlaní a opracovává jej. Mysl také pracuje, zkoumá a tvoří, umí i bořit. Vnitřní svět v mysli je tedy jakousi stavbou, strukturou budovanou z vjemů skutečného světa. Bez vnitřních obrazů nebyli bychom ničím víc než v trávě ležícím kamenem nebo osamocenou lasturou v písku na pobřeží pradávného moře.

Existuje vůbec nějaký vnější svět?
Ptát se, jestli existuje vnější svět, to zřejmě nedává smysl. Totiž, nemůžeme zkoumat nulový bod! Těžko lze zkoumat něco, co není... nic.

Přirozenější a přijatelnější je předpoklad, že tady nějaký svět je, že jsem součástí toho objektivního světa. Samozřejmě, v tom, jak svět poznávám, se mohu významně až osudově mýlit, k tomu se mohu později propracovávat. Jakákoliv pochybnost však vyžaduje základ nepochybnosti, něco, o co je možno se opírat, o čem nepochybujeme. I kdyby tím základem měla být všeobecná úmluva, o čemkoliv, třeba, že objektivní svět existuje.

A co virtuální, nereálný svět, který nám vyrábějí počítače?
Virtuální může být něco pouze ve vztahu k něčemu, co je reálné.

Například, že si nás někdo pouští na počítači (je o tom povídka, tuším od Stanisława Lema, a s podobnou úvahou lze se setkat i jinde). Jistě, pokud by to byla pravda, tak vzhledem ke světu toho, kdo si nás na PC pouští, jsme virtuální. Ale předpokládat, že si nás takhle pouští bez závažného důvodu, to je zřejmě náhled velmi skeptický až nepravděpodobný, obtížně srozumitelný nebo přijatelný. Vyžadovalo by to z našeho pohledu až nekonečně velkou energetickou náročnost, tu umíme spočítat, ale jen tak? Proč?

Na druhé straně, v nějakém smyslu, my jsme virtuální. Fyzikové nám říkají, že svět se skládá z polí a hmotně energetických entit zcela podivné povahy. Náš svět je v tomto smyslu také virtuální. Jistě kvůli tomu ale není nutné zpochybňovat existenci všeho, dokonce celého známého Vesmíru, tu velkou bublinu, z které není úniku, a kde kromě veškeré energie, polí, časoprostoru, fyzikálních zákonů jsou přítomny rovněž bolest a smutek, občas spolu s láskou či alespoň se štěstím...

Poslední kmeny lidské rasy
se krčily ve svých jeskyních,
vyhlížely den,
který nikdy nepřijde.
Na obloze slabě zářily cizí hvězdy,
jako oči šelem,
stahujících se kolem ubývajícího ohně.
Černá obloha pozvolna splynula s černou zemí,
pohltila obzor.
_

       Věděl, že legendy lžou,
       ale proč by měl ničit jediný pevný bod
   v podobě nikdy neumírající naděje?
   Přistoupil blíž, vášnivě vzal její sny do svých rukou.
           Jako ptáci, vetkaly do prostoru tajemnou kružbu drah,
           zrušily těsné míry.

           S oblakem údajů vpustil je k ikoně :
       zaslíbená Země


           Kvantová pěna zašuměla,
           vybublal nový vesmír...