U silnice, tráva voní...

Na obloze září slunce pod omselym cepcem mračen, skoro prusvitnych jako zaclona pověšena doma za lustr velké žárovky mladého vynalezce.

Kostelní věž Hradistska tyčí se na obzoru, její strizka sikma zelená a kříž zlatý tyčí se do výše a paprsky slunce procházející zaclonou mračen na ni dopadají a ptackove zpívají o zemi a domově, samickam zakriknutym ve křovím.

Věznice stará, zchatrala jako pozustatek dob minulých, ozývá se klesti bolesti a utrpení druhů našich souvekych, prstů vzpominek jich je tu nemálo.

Nádraží autobusové před ní, autobusy jako skořápky čekají až je osedlaji rridici a jako koně je odvezou do svých zastávek na straně druhé.

Dívka na pole s plavovlasou revou mizející z dohledu jede směr sobotní noci za rodinou snad. Dívka s kvetinovou revou rudou na prsou s balerinkami jez znal jsem snad z mládí mého krasou vyniká.

Tu rozkoš ztracenou z oblohy zanikajici, a rozkoš ze života a radost v něm tvořící půvabně na hladině nadané pritomnosti neunavneho ve veršů města domovu věnovaných.

(U cesty)