„Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.“
- Jan Werich
Všichni máme svou roli, kterou možná někdy ani nechceme hrát, aniž bychom se zamysleli nad tím, proč ji máme a jak jsme ji získali? Jak tedy člověk porozumí sám sobě, když jeho touhy po hlouposti jsou neustálým bojištěm mezi absurditou a realitou? To, jak se hloupost, touha a smrt stávají základními složkami existenciálního dramatu, vám povím v následujícím promítání. Rád bych, abychom se pokusili rozplést složité tkanivo filosofie, psychologie a satiry; abychom zjistili, jak nás naše vlastní bytí, naše snaha o poznání a seberealizaci, zrazuje ve chvílích, kdy hledáme smysl ve světě, který je na nás možná až příliš velký a těžkopádný.
Akt I.: Lidská hloupost a její nevyhnutelnost
Tak tedy začněme tou nejjednodušší zbraní v lidském arzenálu: hloupostí. Lidská hloupost není jen nedostatek intelektuální kapacity, ale spíše produkt našeho neustálého hledání odpovědí na otázky, které nikdy nebudou mít skutečnou odpověď. Jak to říká Nietzsche, člověk je jen „zvíře, které se považuje za boha.". Je to právě o tom boji mezi touhou po vědění a věčnou bloudící hloupostí, že se člověk nachází. Což je možná důvod, proč každý den na světě probíhá nekonečná série experimentů, ve kterých lidé stále znovu dělají stejné chyby.
Pakliže přikročíme k moderní technologii, konkrétně k umělé inteligenci, která v současnosti rozhoduje o našich životech, její naprostý přehled o všech možnostech se ukazuje jako vtipný kontrast vůči naší neschopnosti rozhodovat se racionálně. Proč, zatímco jsme obklopeni inteligentními stroji, stále opakujeme ty samé (tragi)komické omyly jako kdysi? V tomto světle je člověk v podstatě přirozenou hloupostí, která touží po větší aréně, ale pořád neví, jak se dostat na místo.
Když už mluvíme o lidské hlouposti, nemůžeme pominout druhou stránku mince: touhu. Touha je hnací silou, která nás tlačí do úžasných situací, aniž bychom si byli vědomi, jak se stává naším pánem. V biologickém a psychologickém smyslu je touha skrytá motivace pro všechny naše činy, pro naši nekonečnou snahu dosáhnout něčeho, co nikdy není zcela dosažitelné. Mluvíme-li o existencialismu, pak touha jako neustálý pohon vede do prázdna, protože je vždy něčím, co nás zklame. Sartre, Kierkegaard, Heidegger – všichni tito mistři nás varovali, že touha není jen zrcadlem našich snah, ale zároveň nekonečným vykopáváním jámy, do které nikdy nespustíme ruku… a stejně neslyšíme, jen se divíme, že nám to nikdo neřekl.
Je to snad právě v tom, kde se objeví tragikomická realita? Toužíme po něčem, co nikdy nedosáhneme, a přesto nás to žene dál? Jak v absurdní roli musí člověk stát, aby životní drama se stala stejně vysoce postavená jako tragédie samotné hlouposti.