Stíny minulosti

V područí svobody

Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968

Všemu lidu Československé socialistické republiky!

Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.

Pokaždé, když slyším tahle slova, běhá mi mráz po zádech. Je tomu devatenáct let od sametové revoluce, devatenáct svobodných let. A přece se mi zdá, že lidé zapomněli, jak cennou věcí je svoboda a že si s ní dosud nevědí rady.
My, kteří jsme se už narodili do svobodného státu, jsme byli vychováni rodiči, kteří se naopak teprve „rozkoukávali“ a ukazovali si na sebe prstem. Lidé se vraceli z exilu a byli často označováni za vlastizrádce a zbabělce.
Neumím si představit, že stojím frontu na pomeranče nebo že pomeranče vůbec nejsou. Nevím, jaké je mít strach, že nedostanu zaměstnání, protože jsem nevstoupila do strany.
Nemám nejmenší představu, jaké to bylo opouštět své přátele – byli to přece nepřátelé socialismu a disidenti.
Nejhrůznější mi na komunismu kupodivu nepřipadají vraždy, které byly páchány a snad ani počty nevinných lidí ve vězení.
Nejhrůznější je, že tento režim opravdu dokázal zlomit lidskou vůli, zdegenerovat myšlení a touhu po svobodě.
Že cenzura, sankce, politické procesy byly samozřejmostí a nikdo už se nad tím nepozastavil.
Že lidé skutečně přijali tuto hrůznou surrealitu bez ohledu na to, jaké zločiny v ní byly páchány.
Bohužel zdá se mi, že mnoho lidí nepocítilo změnu v v těchto dvou „režimech“. Pojem demokratický režim zní mnohým naprosto přirozeně. Mnoho z nich by potřebovalo ke svobodě návod k použití, aby si věděli co s ní.
Bojím se, že jednou uslyším z rádia podobná slova jako v roce 1968, ale mnohem víc mě děsí to, že v to někteří doufají. Neumím si představit život v komunistickém nebo jakémkoli jiném „vakuu“ bez kontaktu s realitou, s vymytým mozkem. Věřím, že pád režimu a odjezd sovětských vojsk mnoho lidí vyděsil k smrti. Co kdyby vám někdo jednoho řekl, že valná část vašeho života byl výmysl, utopie? Dá se s tím vůbec žít? Lze pak přijmout demokracii, když nevíte, co to je?
„Evropou obchází strašidlo komunismu“ řekl Karl Marx. Za nás za všechny doufám, že už se nikdy nevrátí.
A že svoboda zůstane stavem mysli, ne státním zřízením.