Zločinecká komunistická strana – 2. díl

.

Co zániku KSSS předcházelo? Zřejmě rychle po sobě jdoucí smrt tří generálních tajemníků (narozeni už před první světovou válkou): Leonida Brežněva, Jurije Andropova a Konstantina Černěnka. Do čela strany se 11. března 1985 postavil nezvykle "mladý" 54letý Michail Sergejevič Gorbačov a vyhlásil „glasnosť“ (svobodu slova) a „perestrojku“ (přestavbu ekonomiky i politiky). To neměl dělat. :-))

Když ještě východoevropským státům (ovládaným komunisty) Gorbačov vzkázal, že při nepokojích nebude SSSR vojensky zasahovat, zkáza byla nastartována. Obyvatelstvo se komunistů přestalo bát a komunistická nadvláda dominovým efektem do roku 1989 padla. Komunističtí ředitelé a tajemníci si potom v privatizacích přišli na své, stali se z nich drsní kapitalisté... ale to už je jiná příhoda.

Československým komunistům se celkem úspěšně dařilo udržovat si absolutní kontrolu nad společností až do úplného konce. Ani katolická církev, ani intelektuální opozice, si ve společnosti nevytvořily významnou podporu. Zásluhou brutálně efektivních čistek se podařilo většinu inteligence (od dramatiků, přes historiky, až po reformní komunisty 60. let) vyhnat nejen z jejich profesí, ale z veřejného prostoru vůbec. Až do roku 1989 byli někteří z nejotevřenějších domácích kritiků komunismu, včetně Václava Havla, známější v zahraničí, než ve vlastní zemi. Například Havlova občanská iniciativa Charta 77 dokázala získat v zemi s patnácti miliony obyvatel pouze necelé dvě tisícovky signatářů (autor úvahy je signatář). Lidé měli samozřejmě strach podstupovat riziko, které otevřená kritika režimu znamenala.

Ale vraťme se zpátky do Sovětského svazu. Když už Gorbačov ztratil i NDR a Pobaltské státy hrozily odtržením, tvrdá linie sovětských komunistů toho měla právě dost. Spiklenci 17. srpna 1991 vyhlásili puč a vyzvali Gorbačova, aby dobrovolně předal svoje prezidentské pravomoci „Krizovému výboru“. Když odmítl, sovětský viceprezident Genadij Janajev podepsal dekret zbavující Gorbačova moci a pučisté vyhlásili šestiměsíční „výjimečný stav“. Gorbačova uvěznili v jeho černomořské vile na jižním cípu Krymského poloostrova.

Iniciativy se mezitím chopil prezident Ruské sovětské republiky Boris Jelcin. 19. srpna veřejně odsoudil kremelský puč jako nezákonný státní převrat a postavil se do čela odporu. Mobilizoval davy, které se kolem něj shromáždily, aby bránily demokracii proti tankům. Zároveň Jelcin v plné záři reflektorů shromážděných mezinárodních médií vedl rozsáhlá jednání s nejvýznamnějšími světovými politiky, kteří mu (až na Mitterranda) veřejně vyslovili svou plnou podporu. Pučisté se ocitali ve stále větší izolaci.

Této situace využily k odtržení všechny zbývající státy, které Rusové ovládali (někteří dřív, jiní o málo později): Estonsko, Litevsko, Lotyšsko, Ukrajina, Bělorusko, Moldávie, Ázerbájdžán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Gruzie, Tádžikistán a Arménie.

Komunističtí pučisté chtěli obyvatelstvo zastrašit (jako v historii už tolikrát!!!), ale dostavil se pravý opak. Jeden z pučistických vůdců Boris Pugo (ministr vnitra a bývalý šéf KGB v Lotyšsku) spáchal 21. srpna sebevraždu, ostatní byli na Jelcinův příkaz zatčeni. Jelcin 21. srpna 1991 zakázal činnost komunistické straně na území Ruské federace a následně Gorbačov 24. srpna 1991 KSSS rozpustil a odstoupil z funkce generálního tajemníka.

V červenci 1993 přijal český parlament zákon o protiprávnosti komunistického režimu a oprávněnosti odporu proti němu, a prohlásil tak vlastně komunistickou stranu za zločinnou organizaci. Jedině u nás (kromě Francie a států bývalého Sovětského svazu) si komunistická strana ponechala svůj původní název. Trochu Švejkujeme, nemyslíte?

____________________
Fota:
http://atanova-zasuvka.blog.cz/1010/zlocinecka-komunisticka-strana-2-dil