Jak se dalo vyhnout privatizačním chybám

.

Nedávno se rozpovídal nejbližší spolupracovník 90. let Václava Klause

TOMÁŠ JEŽEK

* Od ledna do června 1990 byl poradcem ministra financí Václava Klause. V červnu 1990 se stal ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci.

* Od roku 1992 do roku 1994 byl předsedou výkonného výboru Fondu národního majetku. Mezi lety 1992 a 1996 zastával funkci předsedy rozpočtového výboru parlamentu. V letech 1996 až 1998 stál v čele Burzovní komory. Od roku 1998 do roku 2002 pracoval v Komisi pro cenné papíry.

____________________________________________________

Otázka: Nestáli jste při přípravě kuponovky trochu nad zákonem? Pokud vím, nebylo například možné vaše rozhodnutí soudně napadnout.

T.J.: Ano, tak to bylo. Bylo to pragmatické opatření, které mělo zabránit nekonečným tahanicím. Privatizační zákony byly jednoúčelové. Dnes už neplatí, byly to předpisy dělané čistě na ten proces. Kromě úžasné vstřícnosti parlamentu byli ale důležití i soudci. Když jsme potřebovali přeměnit státní podniky na akciové společnosti, musely to krajské soudy potvrdit a zapisovat do obchodního rejstříku. Jeden den měli schůzku všichni krajští soudci a já jsem se rozhodl, že k nim o přestávce promluvím. Bylo to dost delikátní, protože oni jsou šíleně hákliví na to, aby jim nějaký státní úředník zasahoval do nezávislosti. Pronesl jsem k nim řeč, aby byli tak hodní a společnosti zapsali. A oni to udělali.

Otázka: Proč se vlastně tak pospíchalo?

T.J.: Měli jsme strach, protože v roce 1990 ještě nebylo jasné, jestli se to nezvrtne zpátky. Když by vlastnická práva byla už zapsaná a potvrzená, tak by byl pohyb zpět daleko těžší, ne-li nemožný.

Otázka: V té době nicméně obecně chyběla potřebná legislativa?

T.J.: Legislativa nechyběla, ale byla vadná. Třeba obchodní zákoník ještě neobsahoval ochranu minoritního akcionáře a podobně. Byla tu však jedna hrubá chyba, která potom způsobila všechny ty průšvihy po skončení kuponové privatizace. Ta chyba byla o to smutnější, že se nemusela stát. Příprava kuponové privatizace a účasti investičních fondů se dělala podle provizorního předpisu. Ten sestavil Ivan Mikloš (tehdejší poradce místopředsedy Slovenské vlády, pozn. Aťana) a ten byl udělaný dobře. V definitivním zákoně z něj však zmizelo jedno osudové ustanovení. Bylo to vymyšleno tak, že jakmile se do prázdných investičních fondů nalijí akcie občanů, zakladatelé vycouvají a jako akcionáři zůstanou jen občané. To se ale do federálního zákona nedostalo, takže zakladatel nakládal s celým majetkem jako se svým. Vezměte si třeba pana Kocába, nynějšího ochránce lidských práv. Ten svůj fond prodal za cenu, která odpovídala veškerému majetku ve fondu, což je neskutečná drzost, protože to nebylo jeho.

Otázka: Bylo to tehdy legální?

T.J.: Na rozvinutých trzích platí kanonické pravidlo, že majetek správce musí být oddělený od spravovaného majetku. To zákon nedodržel a správce se k majetku choval jako k vlastnímu. V IPB to byli zločinci, vysloveně lotři.

Otázka: Nemyslíte, že bylo chybou zapojit investiční fondy?

T.J.: Ne, myšlenka byla dobrá. Chyba byla jen ve zmíněném bodu.

Otázka: Viníte za to někoho konkrétního?

T.J.: No jistě, to je jednoznačné. Byli to ti tři lidé z federálního ministerstva financí: Václav Klaus a jeho náměstkové Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák. Naše lidi odháněli a byli hrozně nedůtkliví, aby jim do toho nikdo nemluvil. Na nižších patrech ministerstva se vědělo, že je to špatně.

Otázka: Neříkal jste si pak, že jste třeba měl někde víc zatlačit?

T.J.: Tohle se dělo v květnu 1992 a já v červnu po volbách na ministerstvu končil. Pořád jsem spoléhal na to, že to udělají dobře. Celou dobu jsem jim věřil.

Otázka: Nemáte rád slovo tunel, proč?

T.J.: Já radši říkám krádež. Tunel už je eufemismus. Je to normální zlodějna.

Otázka: Vladane, co na to řekneš Aťanovi? :-)
____________________
Otištěno 13.10.2010 v Lidových novinách pod názvem "Kuponovka měla jen jednu chybu"