Kde začíná politická korupce

Jako optimista jsem ochoten připustit, že lidé umějí jednat nezištně. Znám mnoho lidí, kteří sem tam dají peníze na nějakou dobročinnost, setkal jsem se s několika medializovanými případy, kterým se dostalo velké a bohaté nezištné pomoci od všech možných dárců a mile mě překvapilo, kolik veřejných dobročinných sbírek se u nás provozuje a kolik u nás pracuje dobrovolníků.
Stejně tak věřím, že jsou lidé ochotni sáhnout do své kapsy a vytáhnout z ní nějakou tu korunu, či obětovat nějakou hodinku měsíčně ve prospěch svých ideí. Dovedu si představit, že lidé vstupují do různých iniciativ nebo politických stran a tam měsíčně vysolí nějakou tu sumičku ve formě členských příspěvků. Dokonce si myslím, že lidé dobrovolně a rádi chodí na schůze, či stojí u předvolebního kotlíku s gulášem, aby tak financovali a podpořili tu svou vizi budoucnosti. Zkrátka věřím, že většina členů politických stran i občanských iniciativ jsou čestní lidé, kteří jsou ochotni nezištně dávat peníze či nezištně něco odpracovat.
Na druhou stranu si ale myslím, že tato nezištnost má nějaký strop. Jsem ochoten připustit, že existují štědří lidé, ale velká většina průměrných čecháčků nemá daleko k Harpagonovi a i když jsou ochotni sem tam nezištně platit, nejsou ochotni nezištně platit žádné astronomické sumy a ani nebudou pracovat ve prospěch své strany každý den do půlnoci. Klidně si troufnu říct, že tisícovka měsíčně a dvě hodiny práce týdně jsou hranice u které končí idealismus a kdo je ochoten zaplatit či udělat víc, je buď opravdu nadšený do své práce a nebo ví přesně, kolik mu to jednou vynese.
Jsem ochoten věřit v čestnost politika či reformátora společnosti, který měsíčně platí jedno či dvě procenta ze svého občanského platu na financování své politické strany. Ale promiňte mi, pokud někdo zasponzoruje politické straně několik milionů korun, tak o jeho čestných úmyslech prostě pochybuji. I když existují milionáři a miliardáři, odmítám připustit, že by pro ně milion byl hodnota, kterou dají jen tak nezištně a s láskou na oltář vlasti. Jakmile jde o miliony, v devadesáti devíti procentech případů v tom nebude snaha o pozvednutí politiky či státu, ale naprosto jednoduchý kalkul, „já jim a oni pak mně.“
Jsem ochoten věřit člověku, který v rámci své iniciativy chodí na schůze a párkrát do roka organizuje s ostatními nějaký mítink nebo přednášku, ale nejsem ochoten věřit totéž člověku, který je ve straně víc než doma a denně stále dokola pracuje na tom, aby se jeho straně zvedly preference.
Věřím v čestnost a nezištnost úmyslů, pokud jde o stokoruny, ale neříkejte mi, že člověk který platí desetitisíce nebo prosazuje politický program dvanáct hodin denně, že za to nebude očekávat nějakou protihodnotu. Člen strany bude chtít funkci, nebo později nějaké dobře placené místečko ve vládě, sponzor zase nějakou státní zakázku nebo úpravu zákona, která mu ušetří.

Takhle u nás začíná korupce, přátelé. Začíná u lidí, kteří hodně intenzívně pracovali, aby uspěli ve volbách. Začíná u lidí, kteří zaplatili hodně peněz, aby se jejich iniciativa prosadila. Začíná u lidí, kteří dlouho, tvrdě a náročně vyjednávali, aby se dostali do vedení strany. Člověk, který dal dvě stovky, ten je ochoten nad nimi mávnout rukou a nedělat konec světa z toho, že na něj nevyzbyla funkce, ale člověk který do toho dal desetitisíce či statisíce a který od rána do večera visel na telefonu, organizoval kampaň, vyjednával se straníky i protivníky, navazoval kontakty a známosti, tak takový člověk tu bohatě dotovanou funkci očekává a vlastně i potřebuje. Neznám nikoho, kdo by byl ochoten šíleně dřít ve jménu politické ideje pravdy lásky a pokroku, ale znám mnoho lidí, co budou makat ve jménu statisícového platu nebo přísunu státních zakázek.
Každá malá strana prostě nemá dost členů a potřebuje sponzory. Je tudíž automaticky prolezlá korupcí i kdyby byl její program sebekrásnější. Každá taková strana totiž stojí a padá s lidmi, kteří do ní nalejou spoustu času a spoustu peněz a ty peníze budou chtít jednou zpátky. A budou je chtít zpátky, i když se jejich strana zcela změní a zcela ztratí své politické ideje. I když nebudou souhlasit s tím, co se děje, stejně neodejdou, protože už do toho dali příliš mnoho.
Naproti tomu strana placená po stokorunách od velkého množství dárců, kteří se také podělí o všechnu tu politickou práci, ta má mnohem větší šanci zachovat idealismus. Nebude-li poctivá a nebude-li dodržovat svůj vlastní program, lidé odejdou a ztráta těch pár stokorun ročně nebude převyšovat nad ztrátou idejí. Jednotliví členové se tolik nenadřou ani nenaplatí, tudíž nebudou mít pocit, že straně obětovali všechno a nebudou tak natěšení na výhody v podobě vysokých platů a postů.
Vyzývám proto všechny politické reformátory, aby se spojili v široké politické iniciativě, která bude financovaná výhradně z nevysokých členských příspěvků a bude se snažit o velikou členskou základnu. Vyzývám voliče, aby ve jménu boje proti politické korupci volili pouze stranu, která se neopírá o bohaté sponzory, bohaté členy platící vysoké sumy a představenstvo, které „nezištně“ dře ve jménu pozdějších výhod. Od štědrých sponzorů, štědrých partajníků a tvrdě makajících předsedů, místopředsedů a tajemníků se snížení politických výhod nebo protikorupční zákony dají očekávat jen těžko.