Evropa

V českém mediálním prostoru se velmi často setkáváme s velmi rozporuplnými názory na Evropskou unii, její funkci, současnou podobu a její budoucnost. Od příspěvků velmi optimistických až po ty nejpesimističtější o nutnosti reformy, nebo rovnou zrušení a rozpadu této instituce. Zde na Literu je o Evropské unii příspěvků poměrně málo a ty, které jsou, bývají velmi velmi kritické a jako řešení nabízejí většinou vystoupení. Rád bych alespoň maličko vylepšil tuto bilanci a přidal jeden další názor.

Málo platné, ať se nám to líbí nebo ne, svět se globalizuje. Na globalizaci můžeme mít názor jakýkoliv, ale v praxi to především znamená, že se celý svět postupně stává jedním ekonomickým prostorem ve kterém se v poměrně tvrdém konkurenčním boji srážejí nejen firmy, ale i státy. Globalizace zhurta překonává odstředivé tendence různých kultur a vlivů ze kterých odolávají jen malé enklávy několika posledních diktatur, které jsou dnes v podstatě ve stavu obležení a i přes jejich vojenskou sílu, jsou postupně marginalizovány.
Globalizační tendence jsou velmi tvrdé, kdo se nepřizpůsobí, nebo nevystačí s dechem, ten prostě a jednoduše končí. Neexistuje žádný bipolární ani multipolární svět odlišných vývojů nebo železných opon, které kdysi rozdělovaly svět nejen politicky, ale také konkurenčně a technologicky. Dnes je možné v kterémkoliv bodě planety získat v podstatě kteroukoliv technoogii v jakékoliv kvalitě.
Firmy tomuto tvrdému prostředí čelí sdružováním, fůzemi a akvizicemi. V dnešním světě budou investic a inovací schopni jenom ti největší hráči. Technologický vývoj i následné výrobní kapacity jsou velmi velmi drahé a náročné a jejich zavádění je stále komplikovanější. Na druhou stranu je toto zavádění novinek nezbytné. Výslednému dilematu mezi konkurenceschopnými cenami a novými technologiemi se dokáží přizpůsobit jen ti nejsilnější, kteří do svých propočtů musejí zahrnovat i spolupráci s různými vládami a státy. Ekonomika nám planetu prostě spojila ať se nám to líbí nebo nelíbí, bez ohledu na morální stanoviska k tomuto vývoji.
Je tedy naprosto logické, že i státy se budou muset tomuto vývoji přizpůsobit. Malý stát a jeho ekonomika prostě nemá dost sil pro samostatný vývoj. Jak se má takový stát chytat, když je jeho rozpočet mnohonásobně nižší než rozpočty velikých firem? Západní státy jsou navíc tak jako tak v krizi svých deficitů a je jen logické, že pokud chtějí na globálním poli uspět, musejí se sdružovat. Evropská unie je jen jedním z mnoha příkladů sdružování států. Stejně rychlým tempem navazují kontakty a propojují své prostory státy Jižní ameriky, pojem Africká unie jste určitě také slyšeli, stejně jako BRIC. Své vzájemné kontakty a vztahy posiluje Čina s Ruskem a zároveň i Rusko s USA. Kanada se s USA ekonomicky propojila už dávno.
Totéž platí i pro Evropu. Bez strukturálních fondů, bez zdrojů pro podnikání a inovace jako stát fungovat nemůžeme. A v případě naší republiky se už prostě neobejdeme bez Německa jako hlavního obchodního partnera. Neobejdeme se bez jeho silných výzkumných kapacit a neobejdeme se bez jeho kontaktů. Ostatně velká většina českých exportérů exportuje jen díky německému vývoji, který se pak u nás vyrábí. Německo zase samo o sobě neobstojí bez strukturálních fondů Evropské unie, které jsou plněny především unijními cly.
Je samozřejmě důležité a správné kritizovat jednotlivé nedomyšlenosti evropské integrace a je nutné a nezbytné odhalovat a napravovat negativní jevy, které toto sjednocování provázejí, včetně nevyrovnanosti ekonomik, problémů se státními dluhy, ale stejné problémy mají jakékoliv integrující tendence kdekoliv na světě dnes i v minulosti. Kupříkladu málokdo dnes považuje Německo za konglomerát více než desítky menších států a název Spolková republika je dnes vlastně pouhý eufemismus. Německo se jeví jako jednotný fungující prostor jedné země. Přitom to není ani sto padesát let, kdy se Německo sjednocovalo pod pruským patronátem a toto sjednocování mělo ty samé problémy se státními dluhy, nevyrovnanými ekonomikami, k tomu ještě bylo mnoho problémů s národnostními menšinami a měli na krku několik válek. Stačilo pět, šest generací a všechno je jinak.
USA je také konglomerát padesáti států s mnoha odlišnostmi na mnoha úrovních, ale přesto vystupují společně v rámci jednoho politického i ekonomického prostoru. I tam se na státní úrovni krachovalo a krachuje, i tam někde peníze chybí a jinde přebývají. I tam mají mnoho problémů, jak se postavit k odlišným postojům. I oni měli díky potížím s integrací jednu velmi odpornou válku, která přinesla více mrtvých než ostatní války USA dohromady a to ještě se slušnou rezervou pro budoucnost.
Nemysleme si, že by dnešní problémy s bankrotujícím Řeckem a Španělskem byly snad nějak hlubší a problematičtější než byly podobné obtíže v minulosti. Nemysleme si, že naše nešvary jsou horší, šílenější a méně zvladatelné. Jsou to potíže provázející každý dotyk odlišných kultur, odlišných postojů k právu, morálce a ekonomice. Postupně budou překonány. Možná právě díky kritickým hlasům.
Zcela jistě bude muset dojít k mnoha reformám a to na mnoha místech světa, nejen u nás v Evropě. Ale uspět v dnešním světě, který nám už pomalu začíná být malý, to se podaří jen těm, kteří se budou umět domluvit. A budou se muset umět domluvit nejen ti, kteří jsou sami o sobě silní, ale budou muset jednat právě s těmi slabými. Dokonce je budou muset pozvednout, budou jim muset pomoci s jejich problémy, budou muset některé jejich problémy převzít a co víc, budou muset jejich problémy vyřešit. Zkrachovalec si těžko může pomoci sám, někoho prostě potřebuje. Pokud v těchto výzvách Evropa obstojí, pak máme naději, že se ve světě neztratíme. Pokud neuspěje, je zbytečné mít radost, že nemusíme za ty "líné Řeky" platit jejich dluhy… ty sice platit nebudeme, ale nám také nikdo nebude platit na vědecká pracoviště a sami za své si potřebné špičkové technologie nikdy nekoupíme. Český euroskeptik by si měl přát, aby tam někde v Bruselu měli lepší poslance a lepší byrokraty než máme my, kteří se nakonec ukáží na výši své úlohy.
Naši korupčníci a zlodějíčci na vládě, naši bankrotáři v průmyslu a cizí vlastníci ostatních fungujících továren na našem území, to moc nevytrhnou. Naše armáda se svými třiceti tanky a několika Gripeny nás těžko může ubránit a naše seškrtané školství i výdaje na vědu nám pozici světové špičky těžko přinesou. Naše bídně placené zahraniční agentury pro navazování ekonomických kontaktů nemají žádnou šanci a ušetřené peníze, které bychom nemuseli posílat do Bruselu, v podstatě nepokryjí ani deficit ve zdravotnictví. Potřebujeme partnery, potřebujeme se s nimi domluvit, potřebujeme si nastavit dobrá pravidla, která budou všichni dodržovat. A stát naší velikosti v takovém partnerství rozhodně nebude lídrem. K současnému stavu můžeme mít spoustu výhrad a budou to výhrady oprávněné. Ovšem radovat se z odstředivých tendencí v dnešní Evropě, to je radost anarchisty, který se těší, jak bude stavět civilizaci znovu od doby kamenné.