Nikdo není génius napořád

Každá společnost má své vůdce. Je úplně jedno, mluvíme-li o obecní samosprávě někde v Kalifornii, nebo o lidožroutské vesnici na Sumatře, případně o Anglii v roce 2011. Je úplně jedno, zda máme zřízení demokratické, autokratické, diktátorské, nebo kmenové. Je úplně jedno, jedná-li se o starověk, středověk, novověk a podle mého soudu bude toto heslo platit ještě hodně budoucích generací.
Každá společnost má svého vůdce. Každá společnost se identifikuje s někým, koho považuje za nejlepšího, který nejvíce rozumí aktuální situaci. Každá společnost má někoho, ke komu vzhlíží, který rozhoduje, který svým rozhodováním dává ostatním pocit klidu a jistoty. Autorita, rozhodnost, nebo trocha té chytrosti, to jsou vlastnosti, které táhnou.
Někdy se lidské přednosti (ale i lidské nedostatky) překryjí s okolnostmi života v takové míře, že je výsledek vlastně geniální a takový člověk se snadno stane oblíbeným a zbožňovaným vůdcem.
Adolf Hitler nebyl nějak prudce inteligentní. Jen holt jeho názory a řečnické umění nějak zarezonovaly v době německého úpadku a výsledek elektrizoval masy.
Stejně tak Winston Churchill neoplýval nějakým velkolepým itelektem. Dokonce to byl stoupenec starého už překonaného britského imperialismu, o jeho názorech se říkalo, že jsou z Viktoriánské éry. Přesto tato kombinace nectností a nepružného charakteru prostě zapůsobila a umožnila Británii přežít Druhou světovou.
Jan Amos Komenský byl naopak geniální, vzdělaný a chytrý až moc. Navíc ještě pracovitý a osobně skromný. Také ve své době vynikl, ale jeho doba si intelektuálů žádala. Přemysl Otakar I. byl zase především mazaný, obojaký, pomáhal oběma nepřátelským stranám zároveň a Karel IV. byl ve své době jedinečný svým celoevropským rozhledem.
Jak ovšem předesílá nadpis této úvahy - nikdo není geniální do nekonečna. Každý vůdce má své limity. Kolo dějin se pootočí a vychvalované vůdčí vlastnosti se v novém prostřední a v nových okolnostech ukáží jako zpátečnické, nevhodné, ba škodlivé. Člověk, který v jednu chvíli rozuměl věci úplně nejlépe, se o chvíli později může ukázat jako naprostý břídil.
Hitler sice uměl velet v boji proti stejně silnému, nebo maličko silnějšímu nepříteli v Západní Evropě, navíc si uměl vybírat lidi pro takovou úlohu, ale jakmile se o totéž pokusil v měřítkách Ruska, dopadlo to dost bídně. Winston Churchill byl skvělý pro záchranu Británie, v podstatě ji zachránil, ale jakmile se karta otočila, ukazovalo se stále více, že v této nové situaci nebude tak vhodný. Jan Ámos Komenský byl skvělý pedagog, ale jakmile zabrousil na politické kolbiště, jeho pověstná pracovitost, pokora i intelekt dokázaly pouze vydávat apokalyptické vize a zajistit bratrovražedný boj o polské Lešno. Napoleon svou genialitu také přecenil a to nejen v Rusku, ale i u Lipska a Waterloo.
Chyba není v tom, že nikdo není geniální pořád. Chyba je v tom, když je geniální vůdce pasován do své role navěky. Ó velký, nejchytřejší, nejlepší, na věčné časy a nikdy jinak. Podstatou demokracie proto není, mít geniální vůdce, ale včas je vyměnit, když přestanou být na úrovni svého úkolu. Američané to řeší tím, že žádný prezident nemůže být zvolen víc jak dvakrát. Osm let si může zkoušet, jak mu to jde, ale pak končí. Proto není žádná tragédie, když je občas zvolen i někdo tupější... dlouho tam nevydrží. A pokud náhodou zvolí nějakého chytrého a schopného prezidenta, nestihne se shodit tím, že by ukázal, že je v nových podmínkách vlastně blbec.
Britové také Churchilla vyměnili ihned jak skončila válka. Do Postupimi na tu nejdůležitější konferenci už pan Winston nejel, ale místo něj tam byl Clement Attle (schválně, kdo z vás vůbec toto jméno někdy slyšel?).
Jednota Bratrská také Komenského záhy odstavila od vedení.
Mohlo by to vyznít vlastně hrozně - člověk který se tolik zasloužil o blaho společnosti, byl odstaven. Bylo mu poděkováno vyhazovem.
Ale můžeme se podívat i na druhou stranu mince... Za Hitlera němci bojovali i tehdy, když už bylo dávno jasné, že to nemohou vyhrát. Drželi si svého "milovaného" vůdce až do smrti. Napoleon se také nenechal odstavit a raději se prohlásil za císaře a jak to dopadlo, to dobře víme. Zkrátka spousta schopných vůdců se pasovala do role nesesaditelného šéfa a svá pozitiva pak bohatě vyvážili negativy působení v roli, na kterou už neměli.

Sami si prosím odpovězte, jaké mínění mám asi o naší české demokracii, která má už dvacet let pořád ty stejné lidi, kteří už mnohokrát ukázali, že na svou úlohu prostě nemají. To, že si ponecháváme stále stejné politiky, to ukazuje nevyzrálost demokracie a žene nás to do pěkného průšvihu. Většina z nich měla svou úlohu dohrát v roce 1993. To snad ještě byli na úrovni své úlohy a pak to měli vzít jiní, co by po pěti letech také pěkně odešli. Jestliže povolujeme našim politikům, aby si pěkně hlídali svoje korýtka a pokud možno tam nikoho nepustili, tak si prostě pěstujeme svoje nové Napoleony a Staliny. Jednou někdo takový přijde a využije toho.
Že neumíme měnit své vůdce, kteří už nejsou na výši své doby, to nás řadí blíže k Hitlerovi než k Churchillovi.