První vločky

Zase je tu podzim. Mám ráda tenhle čas, když se listí začně zabarvovat do teplých odstínů a já můžu navlíknout rukavice a omotat kolem sebe kilometry šály...
Zase je tu ten čas. Mám ráda, když se slunce schová za obzor o něco dřív a já můžu chodit potemnělými uličkami, zatímco vítr rozfoukává popadané listí a voda na chodníku mi pomalu vsakuje do bot...
Zase je tu ta vůně. Mám ráda vůni skořice a hřebíčku. Teplou medovinu v kelímku mezi našemi dlaněmi, zatímco čekáme na poslední trolej, která mě od tebe odveze domů...
Zase jsi tu ty. Ať chci nebo ne, s nadcházejícím podzimem vystupuješ z mých vzpomínek nějak víc...
Najednou se ozveš. Bez povolení a z ničeho nic znovu vstupuješ do mého, do této doby urovnaného a uspořádaného, života...
Jenže tak rychle, jak jsi se objevil umíš i mizet.
Stejně rychle, jako první vločky v podzimní krajině...