Pozdě

Za obzorem zapadá slunce, červánky plujíc oblohou jako velké lodě na širém nebi, v plamenech jenž pochází ze sopky, která už milióny let nespí. Země pohlcena tichem, tmou, chladem, pomalu usíná a přechází do jiného světa, do světa naděje, splněných přání a neomezeného života, který je plný překvapení o kterých ani nedoufáme. Takto ospalá země, je jen protikladem země, která se právě probouzí ze snů, jenž ji naháněli hrůzu, jenž ji dávali jistou a naději, jenž přinášeli blaho. Svět se točí a dokud se točit bude, nikdo nebude úplně šťastný, nikdo nebude úplně nešťastný. Svět je jen koule letící vesmírem, je tak bezvýznamná, je tak malá. Sama nic nedokáže, letí v závěsu za největším, koho kdy potkala a koho kdy potkat může, lítá za sluncem, za Sluncem jenž jí dalo život, který ji pomalu devastuje. Život který ji jen ničí, život, který jednou skoná jen na základě vlastní chyby, chyby které už udělal na začátku, Země se jen brání a kdyby chtěla, tak snadno, jako člověk rozmáčkne mravence, ukončí život nám všem. Proč už to neudělá? Vždyť je to každým dnem horší a horší a to, že to stále odkládá je jen pro její bolest a zlo, vždyť už teď jsou škody na ní tak velké, že ani další milióny let nic nezmění, vždyť už je vlastně pozdě … Copak to nechápeme, stále a stále se všichni dopouštíme stejných chyb, to je člověk tak nechápavý, netolerantní a tak líný, že dokud se nic neděje, nestará se o následky? A když už se něco stane, je už pozdě, ale když je pozdě, tak je pozdě. A až na ty Masaje, co do dnes žijí starým a zeleným životem, se dopouštíme chyb všichni, všichni, všichni … TY, jenž právě čteš tento text, JÁ jenž jsem ho psal a o to je to horší, já sám si uvědomuji své chyby a svou nicotu a bezvýznamnost, jsem tak malý, považuji se za nadřazeného živočicha, ale srnka, která se pase za onoho soumraku, má víc rozumu jak já. A řekni že to není pravda, řekni že jsi jiný člověk, řekni že tím, že tu teď čteš toto nepoškozuješ přírodu, že právě v tomto okamžiku jsi 100% zelený tvor a hoď kamenem, ten kámen se ti vrátí a udeří tě přímo do tlamy, ale co, vždyť je to jedno, nebo ne? Podívej, já si uvědomuji, že teď ničím svět, ale píši dál a co budu dělat potom? Půjdu a políbím svou milou, přitom nechám počítač zapnutý, je to smutné, ale co uděláš ty? Vypneš elektřinu v celém domě? Vypneš vodu? Svlékneš ze sebe všechnu tu umělotinu a půjdeš ven na boso? Tomu nevěřím ani já, ani ty, ale i kdyby, jeden člověk stejně nic nezmění, tak jako ani jeden člověk tuto planetu nezničil, tak ani jeden člověk nemá tu moc ji očistit. Myslím, že se planeta už zas o něco otočila a strana která se přednedávnem zahalili do snů a chladu, se právě probouzí s nadějí na lepší den, na den kdy bude míň trpět, těšíc se na den, kdy si to MY VŠICHNI uvědomíme a zbouráme všechny továrny, přestaneme žít v pohodlí, ale začneme se starat o to, abychom žili, aby bylo kde žít a aby se tu dalo žít. Tak, jak je to v tom nejkrásnějším snu naší země, tak jak si to ona sama zase přeje, stejně tak si uvědomuje že se to nikdy nestane a stejně tak to vím já i ty, ale naděje umírá poslední a i když planeta umírá a my to víme, snažíme se ji zachránit, ale na kompromisním řešení, kdo si uvědomí že kompromis je na nic? Že kompromis nic nevyřeší a výsledek bude stejný, jen to bude déle trvat. To si uvědomí až ten poslední člověk, uvědomí si to za setinu dvanáct a bude to poslední myšlenka co kdy koho napadla, bude pozdě, příroda se otočí a všichni zahynou, jen proto, že než aby žili v lesích a jedli kořínky a zasazovali stromy, vybrali si pohodlnost, lenost, ignoranci a tím i zkázu, zkázu nás všech. Otevři oči, nebo ne, nech je zavřené, je to jedno, je pozdě …