První krůčky (3.) díl druhý

Jan Daniel, spolužák, dodnes nevím, co bylo jeho jméno a co příjmení, slyšel na obojí a tak jsem na něj volal Jane nebo Dane podle toho, jak jsem si zrovna vzpomněl. Chytrý, vysoký kluk atletické postavy ležel v žaludku všem soudruhům učitelům už jen tím, že byl z rozvrácené rodiny. No představte si, že vás vychovává jen jeden rodič, druhého nepotřebujete a přesto nejste úplný debil patřící do zvláštní školy. To by se taky jednou mohlo stát, že prohlédnete a nebude potřebovat k životu KSČ a nedej bože, že by se to rozkřiklo. Danova maminka byla skoro jako ta moje, jen o deset let mladší a blondýna s velkýma kozama. V USA by byla Miss nějaké státu, o kterou by usiloval nějaký dobrý fotbalista, budoucí senátor. U nás byla vedoucí v Pramenu, kterou přefík, asi jen kvůli těm kozám, Danovo táta profesor, ing., docent už nevím čeho, vášnivý fotograf. Dan zdědil koníčka po tátovi.

Ve školní jídelně, kam jsem prchnul do azylu před švestkovo – králičí stravou, i přesto, že kuchařka neodsunutá Trudi Webrová dokázala uvařit pouze pět jídel a žádné poživatelné, jsem Danovi nastínil plán budoucího podnikání a začátek naší umělecké dráhy. Nadšeně souhlasil. Nafotit několik uměleckých aktů s nějakou naší spolužačkou nebude žádný problém a prodat je nějakému časopisu jistě také ne. Za povzbuzujícího řevu soudružky kuchařky Wébrové „Césky prase vsécko spase" byly dohodnuty podrobnosti. Dan vyfoukne tátovi při povinné návštěvě jeho zrcadlovku sovětské výroby Zenit za 4.300,-Kčs a o zbytek se postarám já. Jak jednoduché.

Výběr lokace byl nejjednodušší, inspirací mi byl nástěnný kalendář národního podniku Zetor, kde se polonahé dívky schovávaly za různými druhu traktorů. Fotit se tedy bude u nás na chalupě, ve stodole, kde zůstala spousta zemědělské techniky z minulého století kterou ani bolševici nechtěli. Termín byl taky jasný, jakýkoli všední den místo školy. Jen s modelkou byl problém, jedničkářka Ladová byla sice dostatečně blbá, ale neměla kozy. Dáda? Taky neprošla, zrovna prožívala svůj milostný románek s mladým příslušníkem VB, kterému namluvila, že je vychovatelka v družině. Proč ne, ta na to kozy měla. Zvolna jsem začínal propadat panice, vhodných objektů ubývalo a jako bych v dálce slyšel smutný hlas trumpety v pohřební písni našeho podnikání. Výsledek po týdnu hledání byl nula.

Jan mezitím z nudy udělal pár snímků Dády a uniformovaného příslušníka, který, jak bylo patrné z fotek, měl dokonale zmáknutou tělesnou prohlídku osob.

Saša K., slušně vychovaná šedá myška, která nikdy při rozhovoru neopomněla pozdravovat moji sestru, bydlela o dvě patra níže a chodila do béčka. Ostříhané blond vlasy na kluka, džíny do zvonu a volná flanelka, to byla Saša, prostě nic co by nasvědčovalo tomu, že je dívka. Ňadra? Zapomeňte. Nikdy ale nezapomenu, že právě ona se stala mou vstupenkou do oblasti umění, že právě ona jako jediná svolila k práci modelky. Nic není zadarmo a ani za bolševika nebylo, ke komunismu, kde už zadarmo mělo být vše, zbýval nám plebejcům sice jen poslední krůček, ale také několik pětiletek a pár pracovních sobot. A tak si i Saša řekla o svůj třetinový podíl z prodaných fotografií, třetinu, kterou použije, až foukne za kopečky na operaci, předělání svého dívčího těla na chlapecké. Saša byla na holky, jen nevěděla co a jak s tím. Osobně mi nevadilo být na holky a ani jsem v tom neviděl nějaký hendikep, Saša asi ano a tak abych ji nějak povzbudil, slíbil jsem jí setkání, schůzku s mojí sestrou.

Sestře už, jak bylo v těch letech obvyklé, tikaly v osmnácti biologické hodiny, jen si nebyla jista, kterého hodináře do nich nechá juknout, jestli toho plešatého s novým Erkem / Škoda 110R / a zřejmými úsporami nebo toho vlasatého a chudého s dluhem na Multiservis a tak neměla čas na blbosti. O nějaké schůzce nechtěla ani slyšet, ne, že by ji nelákala nová zkušenost ale chlap je chlap, jak říkala. Nejspíš věděla, co říká, Erko měla pak ještě dvacet let a z úspor se vyklubaly čtyři děti. Tak jsem si od ní potají vypůjčil košili, sukni a kravatu od svazáckého stejnokroje abychom se alespoň malinko přiblížili k fotografiím v západoněmeckém časopisu, který před Janem schovával jeho otec kdesi v ložnici. Byla tam série fotek zdravotní sestry Stefi, jak se vysvléká z uniformy. Všem se nám to moc líbilo.

V den „Dé", kdy se zrovna na výstavě Země živitelka soudruh prezident Husák rouhal socialistickému zřízení slovy „… úrodu máme, zaplať pán Bůh, pod střechou …" my tři teprve jeli MHD k nám na chalupu sklízet ovoce poznání.