První krůčky (3.) díl šestý-poslední

Jestli si myslíte, že dnes zase napíšu nějakou srandu, tak se škaredě mýlíte. S čistým svědomím vám říkám, kupte si kapesníky, budete plakat. Soumrak umělecké dráhy začal...

Dan byl vážně šikovný kluk, i když maličko naivní. Za jedno odpoledne a večer, když měla jeho mamka pracovní aktiv se sousedem bydlícím o čtyři patra níž, stačil udělat první dvě série fotek, jednu černobílou a jednu barevnou, musím přiznat, že i černobílá nahá Saša byla k sežrání. Potom, co Danova mamka přišla domů mírně rozvrkočená a přestala nám říkat "vy moji malí kudrnáči", jsem nastínil plán, jak dostat fotky do oběhu a za kolik se budou prodávat.

Obchodní strategii by nám záviděl i gottwaldovsko-zlínský rodák Baťa. Nejlevnější Saša s rozepnutou svazáckou košilí odhalující pouze rozkošný pupíček byla za tři koruny, pro orientaci dodávám, že to bylo třeba deset rohlíků, tak to pokračovalo dál, čím víc byla Saša odhalená tím více stála. Nejdražší Saša byla za dvacku, celá série za sto padesát korun a v barvě si všechno vynásobte dvakrát. Protože nejsme pitomci, tak na všech fotkách měla Saša zaretušovaný obličej. Dan byl moc šikovný. Prodávat se bude před školou a až se nasytí trh, půjdeme před jinou. V době, kdy jediným erotickým časopisem u nás volně dostupným byl katalog spodního prádla národního podniku Jitex Písek, zářil náš plán genialitou. Jen Danovu poznámku, že by nebylo na škodu poslat fotky do nějakého obrázkového časopisu a tím prorazit do světa umění, jsem musel zpacifikovat už v zárodku. Povedlo se mi to ovšem tím nejhorším způsobem a zareagoval jsem, jak nejhloupěji to šlo: „…jo, a ty černobílé pošli do Rudého Práva, vole." Co myslíte, že udělal? Jo, správně a všechno bylo v prdeli.

Průměrný plat průměrně pracujícího soudruha v průměrném podniku byl asi 1.400,- Kčs, a to my vydělali po odečtení nákladů za pouhý týden před jednou školou. Saša šla prostě na dračku. Tři neděle.

Druhá hodina byla nudná jako ta předcházející, koukal jsem přes Dádiny kozy na líný říjnový déšť za oknem, když se otevřely bez zaklepání dveře třídy a vešel říďa s dvěma soudruhy příslušníky. Mladý, co osahává pravidelně Dádu a starý s pupkem, jako mám teď i já, který by ji jistě taky rád osahával, kdyby věděl, že se ráda dá. I když se Dáda schovávala za rozložitým spolužákem přezdívaným, Bída, nebylo ji to moc platné. Mladý soudruh bledl. Říďa jen ukázal na Dana, na mne a sykl, že si máme vzít věci. Ještě jsem slyšel jak spokojená soudružka učitelka Zemánková říká spolužákům: „…já věděla, že rostou pro kriminál … ."

V kabinetě určeném pro výslech bylo ticho a šero. Pupkatý soudruh vedl monolog. „ Chlapci, chlapci, víme vše. Teď nám pěkně řeknete kdo je ten třetí chlapec, co s vámi prodával ty fotky a kdo je ta nestydatá soudružka ve svazáckém stejnokroji. Víme vše, chlapci. Tak takhle by to, chlapci, nešlo, nejde nám o ty nahotinky, ale o tu soudružku, které zneuctila svazácký stejnokroj. Co vás to napadlo, posílat tu soudružku do redakce Rudého Práva? Chlapci, chlapci, víme vše, jestli máte ještě nějaké fotografie tak nám je hned dejte." Bylo mi jasné, že ví prd. Otevřeli jsme s Danem brašny a podali soudruhům posledních pár fotek co jsme nestačili ráno prodat před Kubatovkou / ZDŠ Kubatova/ a jako bonus pár pečlivě opatrovaných fotek Dády se soudruhem příslušníkem. Zbledl ještě víc než ve třídě. Starší si jen povytáhl opasek a šli si něco vyříkat za dveře kabinetu. Dan byl taky bledý, sebe jsem neviděl, ale do smíchu mi taky nebylo. Za chvilku přišli, starší soudruh se zamračil a přísně se ptal, jestli máme ještě nějaké fotky soudruha kolegy a Dády. Zavrtěli jsme hlavou, jakože ne. „Dobře chlapci, věřím vám, tak to všechno smažme. Vy přestanete prodávat fotky soudružky svazačky a tady soudruh nebude chodit za Dádou, jestli ne, tak vám všem rozbiju huby." To už řval a hned nám ukázal jak, dostali jsme na cestu z kabinetu každý dvě facky, že nám huby hořely jako kamna. Mladého soudruha vynechal. Parchant. Pomalu jsem se šourali po chodbě do třídy, když Jan řekl, „ ty vole to bylo o kozy" já jen dodal, že Ladový a že bysme se na ně měli o velký přestávce mrknout, aby bylo vidět o jak malinký kousek to bylo...

Po zazvonění na velkou přestávku jsme zahnali Ladovou do kouta třídy a začaly pod její košilí z fáčoviny kontrolovat, o jaký kousek jsme se vyhnuli pořádnému průseru. Neuvěřitelné, Ladová držela a snad se jí to i líbilo, bylo to totiž poprvé co ji nějací kluci osahávali na prsou, které neměla. Dan ji něco zašeptal do ucha, Ladová zčervenala a kývla jako, že jo ale to už nás rvala soudružka Zemánková před katedru a řvala na nás, že si nedáme s těmi prasárnami pokoj a abychom ji hned dali žákovské knížky. Jak tak přemýšlela co napíše rodičům za pěkný vzkaz, otáčela listy žákovské až dorazila k místu kde bylo razítko z nemocnice které nám tam Saša nechala dát. Podívala se na nás vítězoslavným úsměvem, zaťukala na razítko a zapředla jako kočka: „Tak pánové už jsou mrtví, ano? Hm, tak to se budu muset zeptat rodičů." Razítko bylo z patologie. Moc lehce se mi domů nešlo, velký průser byl sice zažehnán, ale neomluvený den taky nebyla žádná výhra. Abych rodiče netrápil, podepsal jsem si Zemánkové litanii sám. Táta dlouho nešel, asi se zdržel na chalupě, kam jezdil každý den po práci krmit králíky a jinou havěť, ani jsem na něj čekat nechtěl, měl jsem dne tak akorát dost. Zalezl jsem do postele a začal si prohlížet pod dekou s baterkou svoji soukromou sbírku fotek Saši. Nevím, jak se to stalo, ale najednou byla peřina pryč a fotky se rozlítly na všechny strany. Táta stál nade mnou s páskem v ruce a vyřizoval mi pozdrav od zootechnika Fraňka, když si všiml fotek. To byl mazec. Au. Fotky byly zkonfiskovány. Ještě, že má Dan nějaký v záloze, utěšoval jsem se. Ráno jsem hned vyrazil k Danovi s bolavým zadkem. Jak otevřel dveře, hned mi bylo jasný, že u nich to nebylo o nic lepší než u nás. Měl pěkný monokl. Když přišel ze školy, už na něj čekal táta, který k nim normálně nechodil aby se nemusel dohadovat s bývalou ženou na výši alimentů, aby mu poděkoval za vypůjčené, barevné kinofilmy značky AGFA, mezitím stačil zabavit všechno potřebné k výrobě fotek i fotky samotné. A to byl konec …

Omšelá a hloupá poetičnost komunismu je dávno pryč, ne, nestýská se mi za dobou, které většina z nás starších z různých důvodů podlehla a teď se to bojíme sami sobě přiznat, jen mi je trochu smutno. Víte co, schází mi ta bezstarostnost a naivita dětství, schází mi ta hravost … ne nebrečím, jsem šťastný, že jsem to všechno prožil.

Vážení akademici, vážení docenti ASIČR, vážení čtenáři teď je na vás, abyste posoudili, jestli měl život dítěte v té době opravdu nějaký vliv na erotično a sexualitu. Osobně se domnívám, že ne. I když…

Jo, a víte co šeptal Dan do ucha Ladové? Jestli by nám nechtěla stát modelem. Blbec.