nádobí

černá smola

pokrývá veškeré stěny

po chvíli sem od ní celá

ulepená a černá 

pohlcuje mě

 

napadá mě

na konci by mělo být světlo

a ono tam opravdu je

jenže je tak malé

copak tohle může být moje naděje

 

ty hlasy

hlasy, co tě ponižují

lidi, co by tě měli milovat

neznají jediné milé slovo

 

ty se to tolik snažíš ignorovat

že se musíš stát na moment někým jiným

na těch pět minut křiku vypnout cit

unylá obdoba sebe sama

lakuješ si nehty načerno, každý nehet pečlivě

soustředíš se jen na to

ignoruješ hlas, který ti říká tohle není správně

seber se a uteč

a ratio v té hlavě se ti vysmívá

směje se hysterickým smíchem a křičí

vždyť nemáš kam!

 

a kým jsi?

když s tím nic neděláš?

dá se s tím něco dělat?

jsi zbabělec, neschopnej zbabělec

neuděláš nic

nemáš na to

 

a to všechno se v mý hlavě odehrává,

když na mě zase křičíš, že sem neumyla to pitomý nádobí

že si mě nikdy nikdo nevezme

protože , kdo by se mnou vydržel

když se mi vysmíváš

že sem naprosto neschopná

 

kvuli nádobí..

 

musím se smát..