Můj poslední den na tomto světě.

Můj poslední den na tomto světě.

středa 17. ledna 2018
19:27

Říká se, že bychom měli každý den žít jako by byl náš poslední. Je to způsob, jak být každý den šťastným. Pravdou je, že taková představa je nejen nereálná, ale docela i psychicky a fyzicky vyčerpávající.

Přiznám se, že mě v mém životě vyčerpává už i ranní vstávání. A ne z toho důvodu, že nejsem ranní ptáče. Ale proto, že můj život už celkem setrvává bez cíle.

Chtěla bych se radovat z maličkosti. Kdybych měla svůj poslední den v životě, nejspíš bych si šla zaběhat, zacvičit crossfit, naposledy zahrát na bicí, poslechnout si všechny svoje srdcový písničky, vyfotit západ slunce a zatancovat si na Enrique Iglesiase u vaření oblíbený večeře. A ještě předtím bych si šla zabruslit na led, zaplavat si, dát si čokoládu z automatu a obejmout svého dobrého kamaráda za to, že se mnou i po všech hádkach mluví.
Zašla bych si na kafe s nejlepším kamarádem, zanadávala na školu a smála se tomu, jak je statistika k ničemu.
Řekla bych lidem, které miluju, že mi na nich záleží a usnula bych v objetí milovaného člověka.

Jenže tohle můj poslední den v životě není. Je to jen jeden z těch dnů, který běží a plyne a dal plynout bude.

Poslední dobou můj život plyne jako snůška hodin a minut nechutí k tomu dělat jakoukoliv činnost, která mi přinášela štěstí. Je to vyčerpávající, ráno vstát, držet se na nohou, znovu se snažit vzpamatovat a pak zase večer usínat s tím, že tenhle den se mi zase nelíbil. Že v něm zase byla maličká chyba, která mě hlodá a zasazuje mi další ránu, která mě nutí jít k zemi a nic nedělat. Jen to doklepat a za 60 let umřít.

Dřív jsem se smála. A ráda, od srdce. Měla jsem radost z toho, když jsem viděla parádní knížku a když jsem slyšela hezkou písničku, pouštěla jsem si ji pořád dokola, dokud se mi neomrzela. Byla jsem nadšená, když jsem šla na ples a týden předem přemýšlela, co si vezmu na sebe.

Ráda jsem chodívala mezi lidi, kamarády. Mezi partu těch pošahanců, co znám víc jak půlku svého života a co mě dokáže vytočit tak, že mi ta naštvanost na ně nikdy dlouho nevydrží.
Začala jsem mít ale pocit, že mě nechápou.

Ostatně jako už nikdo.

Když jsem byla malá, zhruba v 8 letech, vždycky jsem si říkala, že by mi stačil jen jeden dobrý kamarád. Tehdy jsem si říkala, že bych chtěla nejlepšího klučičího kamaráda, protože s klukama je přece větší sranda a taky proto, že mi nikdy žádný kluk neublížil, narozdíl od holek.
Psali bychom si zprávy vlastním jazykem a chechtali se lidem, co by nás nechápali. Měli bychom společný zájmy, občas si rozuměli i beze slov a v noci se spolu dívali na hvězdy.

S postupem času mi došlo, že je to moje představa Lásky. Přítele. Partnera. Člověka, se kterým bych měla strávit zbytek života.

A sním o tom pořád.

Jenže snílkům realita nepřeje.
Realita je bolestivé procitnutí, kdy zjistíte, že druhý se nikdy nezachová podle toho, jak byste si přáli. Občas se dokonce rozhodne, že s vámi o tom ani nebude mluvit.

A tak ten klín mezi vámi postupně uhnívá, koroduje a rozděluje vás od sebe čím dál víc.

Ale jde to vůbec zastavit?

Jde vrátit víru v člověka, u kterého jste přestali věřit v to, že vás má rád takového, jaký jste?

Myslela jsem si, že pokud někoho milujete, znamená to, že ho milujete právě takového jaký je. I s tím, že ráno nechá otevřenou pastu, nebo pocáká celou koupelnu, když se sprchuje.

Že na těhle maličkostech prostě nezáleží a že veškerý smutek a hádka se dá vyřešit objetím a slovy "Miluji Tě".

Jenže nedá. Protože v životě nastanou chvíle, kdy vám tyhle dvě slova nejdou z pusy. Při představě, že toho druhého člověka máte ztratit, se vám sice po tvářích kutálí slzy, ale ta křivda, jakou cítíte, je silnější než city, které k němu chováte.

Neřeknete to. Utrpěla totiž vaše hrdost. Utrpěla další hádkou, další výčitkou, kritikou, tím, že druhému zase nemůžete věřit. Nemůžete věřit tomu, že vás má rád, když mu na vás vadí skoro i to, že dýcháte. Že jste v jeho bytě, že tam máte vaše věci a že po něm něco chcete, když přijde z práce. Nebo vám to tak alespoň připadá.

Překvapení číslo jedna. Každý je unavený. Každý toho má občas plné zuby a jako člověk, co svého času měl tři práce a do toho školu, o tom vím své. Ale i tak bych to dokázala zvládnout, kdybych vedle sebe měla podporu člověka, kterému věřím, že mě miluje.

Teď jsem zvolnila. Ze tří prací se stala jedna, škola šla na první místo a snažím se, i když mi už žádná síla nezbyla.

Jenže teď je to těžší. Je mnohem těžší překonávat tu krizi a depresi a ty neustálé pocity, že jste k ničemu. Nechtění, hloupí, oškliví a že vás nikdo nemá rád.
Nemám chuť jít zítra na zkoušku. Nemám ani chuť se právě teď učit. A ani se mi nechce do práce. Všechny tyhle věci mi začínají připadat nesmyslné a bezcílné, protože i když zvládnu školu a práci, v srdci budu mít stejně pořád prázdno.

Prázdno, které nezaplní ani to, když si půjdu zaběhat, zabruslit nebo promluvit s nejlepším kamarádem u hrnku kafe.

Protože jsem už psychicky i fyzicky na konci.