Vždy je proč žít

Letíme spolu na měsíčním paprsku a pod námi se rozprostírá nádherná, nedozírná krajina, z které však čiší něco velmi smutného, něco, co mě velmi rychle přivádí do stavu beznaděje – hluboké a nekonečné. Celé tělo mi zachvacuje pocit, jako bych už nikdy nemohl být šťastný, jako by vše a všichni, na kterých mi záleží byli pryč.

Na své cestě potkám hvězdu.!
„Hvězdo, hvězdičko! Ty, která víš, co je to samota pověz mi, proč je ten svět tak smutný.“
Hvězda se zamyslí a poté odpoví:
„Smutek není ve světě, smutek je v lidech, kteří ho způsobují…“
Poděkuji hvězdě a jdu dál.

Na své cestě potkám kapku rosy!
„Kapko, kapičko! Ty která znáš krásu světa pověz mi, proč je ta nádherná země pod námi tak smutná.“
Kapka se zahloubá a pak odpoví:
„Protože ve smutku spočívá krása...“
Poděkuji kapce rosy a jdu zas o krok dál.

Na své cestě potkám diamant!
„Diamante, diamante! Ty, který jsi chladný jak každé druhé lidské srdce pověz mi, proč je náš svět tak chladný a neosobní.“
Diamant se ušklíbne chladným smíchem a odvětil mi:
„Není chladnějšího nad člověka zakomplexovaného do svého vnitřního světa…“
Poděkuji diamantu a s povzdechem letím dál – vstříc novému poznání

Na své cestě potkávám vycházející slunce!
„Slunce, slunce! Ty, které se den co den plahočíš nad pláněmi světa, pověz mi, kde je dnes soucit?“
Slunce se na mě podívá dlouhým pohledem štvanců a povzdychne si:
„Človíčku malý, každý má v sobě dávku soucitu – někdo jej má více, někdo méně, ale v každé je ho aspoň troška“
Poděkuji slunci, leč myslím si své…

Na konci a zároveň na začátku své cesty potkám přítele – jsi jím ty!
Tisknu Ti ruku společně se vydáváme na další cestu.
Nejsem již veselý, dokonce si myslím, že už nikdy nebudu, nicméně jsem se osvobodil z té ubíjející beznaděje.