Tomu se nedá uvěřit.

Nedokážu ani pochopit, jak mě všichni mý "skvělí přátelé" dokázali tak náhle a bez rozpaků opustit. Zjistil jsem, že přes veškerou moji snahu si mě vlastně nikdo nevážil, byl jsem samozřejmostí, po celou tu dobu. Jenom mě využívat a když už nejsem potřeba, do popelnice se mnou. Ono totiž, když je něčeho dost, tak o to nikdo nestojí a mě vždycky bylo dost. Byl jsem vždy připraven se jim věnovat, dát jim můj čas, aby věděli, že mi na nich záleží, že jsou to nejcennější. Nikdy jsem nechtěl lhát a přetvářet se, do všeho jsem šel s nejlepším úmyslem a srdcem. Doufal jsem, že mě nikdy neopustí. Doufal jsem marně. Postupně se vše vyplnilo naprosto obráceně a pomalu mě všichni opustili. Už to vzdávám, zničili jste mě, nikdy nebudu moci dokončit mou snahu. Snahu o to získat si vaše srdce, protože pro vás nic neznamenám. Nemám to zapotřebí! Už nebudu dolejzat ani otravovat, to se nebojte, ale zároveň už vám také nebudu pomáhat s vašimi problémy. Když jste něco potřebovali věděli jste, že jsem tu. Třeba když jsi nechtěl jít sám ven, zavolal jsi si mě a já šel s tebou, naopak tomu však nebylo. S tím už je konec, nejsem tak ubohý. Radši se zalknu samotou, než abych sloužil vašemu pobavení. Je mi z toho na nic. Zklamali jste mě. Vím, že se beze mě obejdete, to už jste dokázali. Já to asi nedokážu, nejsem jako vy, ale to nevadí, každopádně už ode mne nic nečekejte. Skončil jsem.