Živote náš....

Život, jeho proměna v čase

Dlouho už přemýšlím nad pojmy jakými jsou štěstí, život láska, důležité okamžiky, které si nelze předplatit. Každý toužíme po štěstí, ale málokdo z nás může říci, že je doopravdu šťastný. Stejné je to i s láskou. A život? Kdo z nás doopravdy žije. Mnozí z nás jen přežívají, ženou se za tím, co není podstatné a pod tíhou všech starostí, které na ně život naložil, zapomínají žít.
Lidé ale takoví nebyli vždy, žili pospolitě, blízko přírody, pevně jeden s druhým svázáni. Samozřejmě, můžeme namítnout, leccos se od dob tradiční společnosti změnilo, lidstvo překonalo překážky a kráčelo k dokonalosti. Ale je tohle ten slibovaný pokrok? Dříve se lidé probouzeli s východem slunce, posbírali své pracovní náčiní a vydali se na pole. Doma zůstávaly jen ženy, které měly za úkol uvařit oběd a postarat se, aby v poledne zbytek rodiny poobědval. Večer se všichni opět sešli, u společného stolu, muž seděl v čele a žena po jeho boku, společně se najedli a pak si dlouho do noci povídali. Kdo z nás si vůbec dovede dnešní život bez elektrického proudu představit. Mnohem radši bychom se uvelebili před televizní obrazovku, ponořili se do víru nočních seriálů bez konce, než si u společného stolu vyprávět zážitky uplynulého dne...
Lidé spojující své životy s tradicí byli velmi skromní. Stačilo jim málo, aby přežili. Smrt byla jejich každodenním životem, každé třetí dítě při porodu zemřelo, nebyl čas na to se utápět v alkoholu a v přílišné lítosti. Žili v úctě k Bohu a k tomu, co zde zanechali předkové. Vždyť už zítra se nemuseli probudit. Nástrah číhala všude velká spousta. Neříkám, že jejich život byl lepší než ten dnešní, jen chci zdůraznit, že uměli žít. Vážili si jeden druhého, ctili hodnoty jako je stáří, práce a konečně i život samotný.
Pak se najednou v Anglii sestrojil první parní stroj a pokrok ve jménu industrializase začal pomalu dobývat celý svět. Lidé si najednou uvědomili bídu, ve které dříve žili a snažili se jít kupředu. Nebazírovat tolik na tradicích a minulosti, ale dívat se do budoucna. Lidé z východu se začali hromadně stěhovat na západ, lákala je vidina luxusu a peněz. Luxusu, který byl však zdánlivý.
V roce 1929 se v Ostravě postavily Vítkovické železárny a ti nejchudší lidé z Pobeskydí, Jeseníku a Haliče se začali hromadně stěhovat za prací. Příliš je zlákala vidina lepšího života, kterého se dočkal jen málokdo. Ostravsko je tomu zářným příkladem. Lidé zvyklí z vesnic se v hromadném počtu usazovali na periferii města, kterou rázem začaly obývat desítky tisíc lidí. V neutěšivých životních podmínkách se šířila cholera, tyfus, spála, alkoholové výpary a křik malých dětí. Pracovaly i matky, malé děti pak odkládaly svým starším odrostlejším dětem, aby se postaraly...Mnozí z těchto lidí nalezli jen smrt, a to všechno jen díky tomu, že uvěřili v lepší život.
V současné době také ze všech stran slýcháme o demografickém přechodu, který byl konkrétně u nás dovršen po roce 1945. V některých zemích světa však demografická revoluce zatím dovršena nebyla. Jedná se například o Afriku. Tady stále ještě natalita převyšuje mortalitu. To jen Evropa pomalu vymírá. A smutné první místo reprezentuje Česká republika. Do konce tohoto století, podle demografických propočtů, nás zbude jen 5 miliónů. Ano, vymíráme. Kde je tedy ten slibovaný pokrok? Máme se vůbec lépe? Nespějeme spíše od nejlepšího k horšímu? Nezhýčkal nás luxus přespříliš?
Stále si chci položit tu stejnou otázku, jsme vůbec šťastnější? Nebylo lidem dříve lépe? Kolem maminky pobíhalo deset dětí a co na tom, že neměly autíčka a panenky s dlouhýma nohama, stačilo jim, že se mohou celý den prohánět po polích a loukách a později pást husy, pomáhat prodávat na trhu a pak, sami si zařídit rodiny. Samozřejmě, neříkám, že dětství bylo procházkou růžovým sadem, ale děti se uměly radovat, bavit a užívat si, dnešní děti se sebepoškozují, v horším případě páchají sebevraždy...
Máme tedy téměř vše, honosné vily na plážích, automobily, jejichž kapoty ukrývají desítky koní, nemusíme již stávat s východem slunce se strachem, že nestihneme udělat to, co musíme. Rychlostí lusknutí prstu nás naše dokonalé mobilní telefony s polyfonním vyzváněním spojí s člověkem na druhé straně světa, bankéři střeží naše těžce vydělané peníze...ale stále se ptám, je tohle život? Měnili by s námi lidé z tradiční společnosti? Těžko. Věřili ve staré tradice, vynálezy, které se osvědčily. Budoucnost je nelákala, skrývala nástrahy, kterých se chtěli vyvarovat. To jen my jsme se odvážili a kam jsme došli. Navzájem jsme se odcizili, vymíráme a držíme v rukou takové zbraně, které by dokázaly zničit celou naši zemi. Mnozí historikové tvrdí, že novověk již skončil, skončil s osvícenstvím, které ještě hlásalo spoustu druhého. Nyní žijeme v jakémsi světověku, který se blíží ke konci. A co pak? Pak možná přijde potopa a spláchne všechny ty nesmysly, kterými jsme zaneřádili svět.
Třeba nějaká naděje existuje, ale dokáže se člověk poučit? Spočítat všechny své chyby a snažit se je napravit? Kéž by, moc bych si to přál. Vždyť přeci lásku, život a štěstí si předplatit nelze a přesto je to mnohdy to nejcennější co máme. Možná si jen uvědomit a vytyčit hodnoty, které tvoří tu nejvyšší příčku našeho života tak, abychom žili. A nejenom přežívali, tápali a věčně se honili za tím, co mnohdy není ani důležité.