Pro ni

Když jsme byli malí, učili nás žít. Mluvit a komunikovat s ostatními. Pak jsme se museli naučit, jak uspět v tomto životě, jak pracovat a jak si vydělat. Potom jsme vydělávali a sami utvářeli svůj život dál, dle svých představ a tužeb, naráželi jsme na problémy a museli jsme je řešit.
Mnohdy jsme museli dělat něco, co jsme nechtěli, museli jsme žít podle pravidel, se kterými jsme nesouhlasili. Potom, už jsme jenom odpočívali a očekávali příchod tmy. Jak byl náš život chudý. Pokaždé, když jsme se vrátili, opakovalo se vždy jen to stejné. Životní předurčení. Předurčení k prostému životu, kde považujeme za důležité to, co ve skutečnosti důležité není.
Cesta často nepatřila jenom nám, ale ještě jednomu člověku. Člověku tak blízkému, že jsme mu dovolili šlapat naší cestou, vstoupit do našeho žití, být jeho součástí a ovlivňovat je. Nezřídka se stávalo, že takových lidí bylo víc, ale jen málo takových, kteří byli odhodláni s námi jít až do konce.
I my pláčeme. I my, kteří jsme šťastní, pláčeme. Pláčeme pro ztracené, ztrácíme a znovu nacházíme. Nehledáme a přesto nacházíme. Řízení osudu se tomu říká. Linie a sítě všeho se vzájemně proplétají a narážejí do sebe, jedna ovlivňuje druhou a my snad jen přihlížíme tomu, co se před námi odehrává.
Vidíte v tom naději? Ne, a snad ani nemůžete. Ať se stane sebelepší věc, vždy to bude jen něco, co se již někomu dříve stalo. Nemůžete prožít nic, co by již někdo před vámi neprožil. Žijeme minulostí? Tedy vzpomínáme. Žijeme přítomností? Tedy prožíváme. Žijeme budoucností? Tedy doufáme. Ani zde není naděje, není cesta, není místo, není jak se nadechnout ze svázanosti pout naší řízenosti.
Chyba. Velká chyba. Žijete s Bohem? Věříte v něj? I my věřili, i lidé před námi věřili, i je utěšovala víra v něco, co je tak vzdáleného a přesto blízkého. I v našich srdcích byl, i my jsme žili podle jeho představ. Ale jaké to vlastně byly? Celý život prožívat jako bezduché loutky v jeho uctívání a slepého následování jeho přikázání a smiřování se s tím, co nám postavil do cesty. Jak ubohé věřit v něco takového. Už nevěříme.
Prostý výmysl dřívějších mocných, pokus o kontrolu našich životů. Vznešená manipulace a očarování mysli, oslabení smyslů. Jsou to smysly, které nám ukázali pravdu. Nevěřte. Přesvědčte se. Nežijte svůj život podle předem daných kolejí. Najděte si svou cestu, i my jsme si ji našli. Je jen na nás, jak prožijeme svůj život, je jen na nás, jak se mu postavíme, jak jím proplujeme a čeho dosáhneme.
Neplánujte. Niky neplánujte, budete žít podle předem daných pravidel - s tím rozdílem, že jste si je sami vytvořili. Nežijte minulostí, přítomností ani budoucností. Žijte. Nesledujte ničí stopy, jděte si svými, i my jsme si je našli. My jsme bojovníci, rytíři, my jsme ti, kdo tu byli, jsou a budou. My jsme ti, v jejichž žilách tepe svobodná krev, neomezená fyzickými překážkami. Nepoznáte nás na první pohled, není nás mnoho, ale jsme tu. Někdy se stane, že se k nám někdo připojí. Takových lidí je málo, ale přesto se to stává. Povedlo se to nám, povede se to i ostatním. Stačí se trochu snažit a chtít vést neobvyklý život.
I já jsem rytíř. Člověk. Uvědomil jsem si mnohé, ale nebylo to lehké. Myslím, že vím jaké to je umírat... nejsem si jistý, ale určitě ve mně zůstal ten pocit, kdy vás opouští život. Bojoval jsem, ale nezvítězil, avšak nebyla to prohra, která ze mě učinila bojovníka. Byla to věc prostá, jednoduchá a přesto tak složitá. Už jsem se o ní zmínil o něco výše.
Někdo vešel na mou cestu, která vždy byla ostatním tak pevně uzavřená a podal mi ruku. Řekl půjdeme spolu. Půjdeme spolu a nebudeme sami. Půjdeme spolu a pomůžeme si, budeme tu pro sebe, vždycky a navždycky. Budeme mít vzpomínky, dobré i zlé, budeme dobré i zlé prožívat a v dobré i zlé budeme doufat. Ona mi otevřela oči, probudila mě, dala mi nadechnout se svobody. Najednou bylo proč bojovat, bylo za co bojovat, pro co žít... jinak než všichni ostatní.
Možná o tom neví, chtěl bych jí to říct. Chtěl bych ji říct, že mi dala sílu. Tolik síly, že mi bude stačit navždy, i když nevím, jak dlouhé to navždy bude. Obloha bude každý den jasnější, stromy zelenější a tráva měkčí než kdykoli předtím. Jednou mi dala dárek, největší, jaký jsem kdy dostal, dar pro celý můj život. Dala mi srdce. Bojovník nepotřebuje mít dvě srdce, dal jsem jí tedy to své.
Jenom silní, tvrdí a čestní jsou bojovníci. A to vyžaduje velké srdce. To její snad nemá hranic. Patříme k sobě, vím to. Kdybychom nepatřili, nedokázal bych její srdce nést. Patříme k sobě, má paní, oba to víme. Jinak to nemůže být a přesto to není žádné předurčení, není v tom nic řízeného. Je to tak. Spřízněné duše, vzpomínáš? Jsme dva, ale je to, jako kdybychom byli jeden.
Má paní? Vzpomínáš, rytíř má mít jednu osobu, jenom jednu osobu, za kterou by dokázal zemřít, ale hlavně pro kterou by dokázal žít. Jsi to ty. Věřím, že jsi to ty. Vím to. Nikdy nedokážu vidět do tvé hlavy, ale věřím, že i ty to víš. Ano, je to pro tebe. Řekneš mi to, co i rytíři potřebují slyšet?