Proč jsme byli vyhnáni z ráje..?

[Bosmans Phil]
Abys měl aspoň kapičku štěstí, alespoň trochu toho nebe na zemi, musíš se smířit se životem, se svým vlastním životem - takovým, jaký je.

Kupujete si svůj vlastní čas penězi. Snažíte se usmívat, být štastnými navenek, avšak uvnitř je tolik věcí, které vás sžírají jako jedovatý červ. Kde jsou vaše sny...? Kde ztroskotala ta loď přání a slibů...? Věří snad dnes ještě někdo na zázraky, jež se jistě dějí... každý den dějí, avšak naše oko pohlcené jakousi nemocí nevidomosti je nevidí...? Vzpomenete si někdo na duše, které umírají každý den...? Nebo jste snad jako bezcitné hyeny uvězněni na vaší vlastní planetě..?

Jsem poutník. Jsem ten, kdo dal všemu začátek, nové svítání, jež ohlásilo start života na Zemi. Postupem času si člověk uvědomil, jak moc může se zálibou ubližovat Matce přírodě, jak moc může ničit ku svému prospěchu. Ten pomyslný ráj jsem uzakmnul do mé dlaně, střežím ho jako ten nejcennější poklad. Je to jediné místo, do kterého nezasáhla lidská ruka plná nenávisti. S postupným rozvojem vědy lidé zapomněli, že na zemi existují mnohé rasy, zmizela ta blahodárná fantazie a kamsi se ukryla. Snad hluboko do vesmírného prachu smíšeného s lidskými nefalšovanými úsměvy. Den co den potkávám lidi s depresemi… slzy… pláčou, jejich duše se modlí, sklání se ke mně uprostřed těch nejtajnějších přání a nevěří v paprsek naděje. Beznaděj pohltila každou prožitou minutu lidského osudu. Kam směřují jejich osudy..? Jdou kroky tak vzdálenými a při tom tak blízkými. Jsou jako duchové, bez duše a víry. Pouze kráčí vstříc konci bez děje.

Jsem pod stromem Vědění, vidím vše v minulosti, hada, utržení jablka, bouře, slzy a smutek. Tenkrát započalo novému osudu. Chtěl bych být holubicí a uletět kamsi na jinou planetu, kde bude rájem realita. Ráj, co si o něm představujete..? Je to pomyslný, vytoužený stav štěstí... té zlaté mušky, která odletí, zemře a pak se zase narodí. Můžete v něm být, poskytnu vám klíč od jeho brány, musíte se však smířit s vaším osudem, po kapkách ho vzít do rukou a radovat se z něho, i kdyby nepřinášel zrovna ovoce... musíte s úsměvem přijímat pády a učit se z nich. Když jsem vyhnal lidi z Ráje, byla to jakási zkouška a oni jí prošli. Vím, že se lidé rodí se srdcem ne zrovna dobrým, s tělem bez křídel, ale jsem to právě já, kdo jim davá příležitosti změnit jejich budoucnost, vysílám jim na pomoc anděla vědění a lásky v jakékoliv v podobě. Možná by lidé byli šťastnější, kdyby o štěstí tolik neusilovali, kdyby nehledali to vytoužené místo.

Slunce zapadá, vychází hvězdy, jež se zachycují jako zlaté části na černém podnosu. Zavírám oči a představuju si dokonalý lidský život, který možná ani neexistuje. Přeji si z celého svého mocného srdce. A hle…. Cítíte ten paprsek...? Hřejivý, krásný...
To je osud, to je ten ráj, o kterém sníte.. vemte ho do rukou, protože je to jediné zrnko naděje pro nové svítání planety Země.